Přiznám se, že mi hláška vydavatele ohledně power- progresivních Australanů Divine Ascension, hovořící o tom, že tahle kapela posunuje female fronted metal do úplně nového levelu, zněla strašně velkohubě. A prvních pár poslechů na tomhle pocitu nic nezměnilo. Jenže on už tři roky starý debut téhle kapely nebyl zrovna snadnou a průhlednou jednohubkou. A na loňském „Liberator“ přidala parta vedená půvabnou zpěvandulí a textařkou Jennifer Borg ještě o čtvrthodinu delší porci propracované muziky, která (až na pár výjimečně chytlavých momentů) svoje kouzlo pouští posluchači do žil dávkovaně, postupně, velice nevtíravě a o to v konečném součtu působivěji. A tak, byť až tak úplně s promo materiály souhlasit nebudu, veškerá nabubřelost výše zmíněného prohlášení se rozplynula.
Může za to především bohatost hudby Divine Ascension. Ta je velice pestrá, plná změn, zvratů, leckdy i poměrně komplikovaných linek a motivů (ba co víc, na první ucho v úvodní „Dawn Brings No Mercy“ je toho dění tolik, že skladba může působit nepřehledně až chaoticky – nikoliv však přeplácaně -, což nemusí být v dnešní době zrovna nejsnadnější způsob, jak se dostat posluchači do krve). S narůstající hrací dobou tenhle pocit slábne, jako by se s blížícím se koncem alba ta rozmanitost kompozic mírně zjednodušovala, ale ani tento „ústupek“ neznamená, že by snad u „Liberator“ mělo dojít ke stavu, že nebude i při x-násobném opakovaném poslechu co objevovat.
Byť pochopitelně v téhle barevné záplavě má každý z nástrojů svůj dostatek prostoru, hlavní role (až je to vůči pestré a důrazné rytmice a některým kousavým riffům skoro neuctivé konstatování) patří pestrým atmosférickým klávesám a sytě smyslnému vokálu Jennifer. Ta do svých chytrých textů vkládá přehršel emocí, s grácií a se sebejistotou si poradí i s poměrně náročnými vokálními pasážemi. Kombinace silných textů, hudebního napětí, děje a přirozeně gradujícího vývoje skladeb pak nabízí ty nejsilnější momenty (ale jak říkám, většinu z nich si je potřeba vybojovat a na letmý poslech je lze snadno minout). Za všechny jmenujme synonymum těchto elementů „Stronger“, vypjatě rafinovanou a úžasně vygradovanou „Sorrow´s Sacrifice“, s krásnou kombinací vláčně bohatého úvodu a parádního rozjezdu ve strhujícím refrénu s melodickými sbory i se špetkou pompéznosti v instrumentální pasáži a výpravně dramatickou „Crystal Tears“ se slastným proplétáním hlasů a melodickým sklouznutím ve stylu Royal Hunt (od téhle party a rakouských Serenity bych asi našel nejvíc červených nitek, vedoucích k Divine Ascension).
O tom, jak smyslně křehcí mohou Divine Ascension být, vás opakovaně přesvědčí v baladách, kterým vévodí finální „Memoria´s Longing“, coby galapředstavení přitažlivého vokálu Jennifer. Možná – a to je fakt jediná a asi trochu hnidopišská připomínka - by stálo za to pouvažovat o drobném pokrácení některých skladeb. Ne snad, že by docházelo k zbytečnému rozvláčňování jednotlivých příběhů, ale případným okrájením ocásků by mohla deska získat ještě něco málo víc na spádu a dynamičnosti.
Pokud vydavatel staví Divine Ascension na roveň Evanescence, Nightwish, Amaranthe či After Forever, tak já k tomu můžu dodat jen to, že hudebně jsou sice na trochu jiné parketě, ale se sílou jejich hudby bych se tomuto srovnání (ne-li aktuálně, tak do budoucna určitě) vůbec nebránil. Se sloganem ze „Stronger“ „stronger wiser in every way, stronger braver than yesterday, reaching higher…“ nelze než souhlasit.
|
