Ono vždycky záleží na úhlu pohledu. Že by mě s debutovou deskou „New Life“ pražských Hemi Head přepadla u každé skladby totální Cimrmanova frustrační kompozice (tedy pravidelné střídání prvku očekávání a prvku zklamání), to se rozhodně říct nedá. I proto celkové hodnocení nevyzní pro kapelu, vydávající své první CD, nijak tragicky. Bráno ovšem z pohledu toho, v kolika skladbách z té nabídnuté jedenáctky se objeví fajfka za nenaplněné očekávání v rozvíjení slibného motivu, měli bychom docela slušně počmáraný notes.
Hlavním důvodem je fakt, že rockeři Hemi Head (tu s nu-metalovým ocáskem, tu s alternativním nádechem, tu koketující s klasickým rockem a tu křížící výše zmíněné) totiž mají jednu (z mého pohledu hrozně podivnou a ne úplně nejšťastnější, ale vzhledem k tomu, že vlastně všudypřítomnou, tak asi úmyslnou a pro kapelu typickou) vlastnost. Jejich songům nechybí gradace a vývoj, ale kluci snad jako by se nechtěli dotknout nějakého pomyslného horizontu, nenechají svoje motivy dostatečně vyklubat a explodovat, těsně pod vrcholem zpravidla vytáhnout nějakou brzdu či naskočí na alternativní cestičku.
Vzhledem k tomu, že v první polovině desky je tenhle neduh přece jen ne tak výrazný, má „New Life“ dostatečnou sílu posluchače vtáhnout do děje – zaslouží se o to především živá a razantní, nenápadně natlakovaná „Hate Me“ s moderními a živými kytarami (jeden z největších taháků kapely) a příjemně hlouběji položeným vokálem (sytý, pestrý a emotivní vokál Jana Valkena klouže do velmi sympatických a přitažlivých barev), následující rockovka „Understand“, ve které ten přechod vokálu z ležérního nadhledu do melodického refrénového sklouznutí je velice šmakózní (ale jo, tady se dá o podařeném vygradování klidně mluvit), tahavější a přemýšlivější „Hope“ a poklidná „All That I Have“,
ve kterých mi to nedá jinak, než zavzpomínat na mladá léta libereckých Hush (a přesně to je ta poloha – tedy víc ke klasice než k moderně, kde mi Hemi Head sedí úplně nejvíc). V druhé půlce alba je to lízání čokolády přes potrhaný alobal výraznější, sem tam výrazná a příjemná chuť, sem tam sterilno, celkově pak poměrně příjemná záležitost bez výraznějšího chuťového ocasu.
Kam s „New Life“? Není to deska, u které by se člověk nudil. Není to deska, která by měla potenciál jednoznačně strhnout. Je to deska, která nabídne dostatek zajímavých nápadů, ale zároveň je to deska, na které se prakticky ani jeden ze slibných útoků (i když občas chybí jen ždibíček) nepodaří dotáhnout ke slibnému zakončení, natož pak k nějakému vyvrcholení. A tak beru Hemi Head jako příjemnou klubovku, která má solidní potenciál i prostor, kam se vyvíjet.
|
