Jak by to mohlo dopadnout, kdyby některý z typických zástupců melancholicky laděné melodické severské scény (pro lepší orientaci si představme potemněle barevného křížence The 69 Eyes, Sinamore, To Die For, Before The Dawn, Him a Sentenced) přizval ke spolupráci hrobníka Chrise Boltendahla (či někoho s podobnou bruskou v krku) a přitom se nerozpakoval vytáhnout sem tam nějaký plod i z jiných stylově nepříliš vzdálených zahrádek? Odpověď na tuto otázku naznačuje předloňské debutové album finské gothic-rockové kapely Nicumo „The End Of Silence“, která své albové mlčení (po výkřicích v podobě dvou EP) prolomila po šesti letech své existence.
Pro odhalení podstaty kapely stačí prakticky první dvě skladby, kterými je řečeno ne-li vše zásadní, tak alespoň mnohé (byť vrcholy alba přijdou až v jeho druhé polovině). Nicumo vsází na melodie, solidně vystavěná sóla, a zejména vláčnou melancholii, tvořící hlavní dramatický střet v kontrastu se slušnou dávkou agrese. Tento kontrast čerpá především z rozmanitého vokálu Hannu Karppinena. Ten obsáhne od nosově ukňouraného dojáčku, přes příjemně kovově chladný čistý zpěv až k nabroušenému (byť to je poloha, kde se občas možná neubráníte pocitu, že Hannu sem tam přehrává a jeho přirozenost na jednu nohu decentně napadá) struhadlu a přirozeně je tou nejpřitažlivější složkou tvorby Nicumo.
Co tedy odhalí první dva kousky? Úvodní „Follow Me“ skutečnost, že hudba Nicumo si může držet svojí stálou tvář, tedy vláčně údernou a přitom s nezbytným melancholickým nádechem a hrubými ostny a Hannu Karppinen svým hrdelním chameleonstvím dokáže perfektně proměňovat charakter jednotlivých pasáží skladby, i to, že kytaristé mají cit pro zajímavá sóla. Následující živější „All Gone“ pak to, že změny a náladové zvraty nejsou záležitostí pouze křiklouna (který právě v této písni deklaruje, že jeho vypjatě uřvaný zpěv se může potýkat s teatrálností), ale že náladotvornost mají pod kůží všichni členové kapely. Pokud bychom pokračovali v chronologickém výčtu skladeb, dojdeme hned v následujícím kroku se skladbou „Devil“ k faktu, že jakési rockové uvolnění nebezpečně stahuje kapelu do obyčejné obyčejnosti.
Rámec, ve kterém se Nicumo pohybují je sice od začátku zřejmý, co je však podstatné, že do něj kluci dokáží nacpat dostatek rozmanitosti a emocí, aby stálo za to věnovat albu pozornost až do samotného závěru, byť jeho vrchol přijde o něco dřív s přetlakem dramatičnosti, naléhavosti a emotivnosti v nenápadně plíživé „Difference“ a v podobně vystavěné „Kills Me“ s opojně halucinogenním opojným rytmem.
Nicumo zjevně nechtějí být zapasováni do jediné univerzální škatulky. Možná v jejich hudbě objevíte obrovskou řadu vlivů. Ne vždy se je kapele daří stoprocentně zužitkovat, ale o jejich objevování a obnažené pocity s „The End Of Silence“ rozhodně nouzi mít nebudete.
|
