Když už jednou máte hrdlo seštelované jako jistá Amy Lee a navíc vám je blízký potemněle křehký gotický rock, je asi zřejmé, jak to dopadne. Možná to takhle Samuela Fuiani v roce 2008, kdy společně s kytaristou Ruggerem Doronzem založila akustické duo, neplánovala. Ale jen se o pár měsíců dali dohromady se zbývající trojicí muzikantů, kteří sestavu Blackdahlia tvoří dodnes, zjevně to tento směr nabralo, o čemž svědčí debutová deska „Fragments“. Nabízející osm (devátá je jen variaicí úvodního „Falling Down“) skladeb, ve kterých jednoznačně dominuje příjemný a pružný, převážně zasněný ženský vokál, ve kterých se sází tu na výrazné emoce, tu na kontrast křehkého zpěvu a mohutné hradby nástrojů, tu na souznění křehkého zpěvu a romantického piána.
Nevýhodou (pro pisálka) téhle desky je fakt, že ani jedna ze skladeb nenabídne nic výjimečného, náladu, kterou chytne při „Falling Down“ v různých nepatrných variacích nabízí až (na jednu výjimku) do konce. A nezáleží přitom, jestli má Samuela podporu v burácivých instrumentech nebo odhaluje svou duši jen lehce oděná v piánovém oparu. Do každého kousku Blackdahlia dokáží dostat dostatek dramatičnosti i emocí, příjemné vláčnosti, tajemnosti či potemnělé melodičnosti, špetku depresivnosti i vydatnou dávku křehkosti.
„Wounds always heel, no matter how long it takes, no matter how bad they hurt…“ To je ten okamžik, kterým mě Blackdahlia dostali na svojí stranu. Jistě, z dramatické „Wounds“ docela okatě vykukuje kromě Amy i jistá Sharon a její parta,
ale gradace skladby samotné i Samuelino propínání hlasivek má svoje nesporné kouzlo. Výjimku pak tvoří „Fly“, která s alternativně rockovým nádechem může trochu evokovat „Black Velvet“ od Alannah Myles, ale jasně okazuje, že pokud by se Blackdahlia chtěli vymanit z vleku Evanescence, nemuselo by jim to činit žádné problémy.
Dalo by se to shrnout strašně jednoduše – máte-li rádi Evanescence (plus obecně veškerou scénu s typickým female fronted soundem) jste na správné adrese i přes tu vlastně nenápadnou elektronickou inovaci. Zazlívat Blackdahlii tuhle inspiraci by asi nebylo úplně fér, prostě holky mají příbuzná svá volátka a muzika, podobná zmíněnému zdroji, vychází z Blackdahlie naprosto přirozeně, bez nucené snahy o chlubení se cizím peřím. Takže za mě nijak zásadní, ale rozhodně příjemná pocitovka.
|
