Pražské crossoverové trio Inhibitor vydalo koncem loňského roku své debutové album. Pro ty, kteří dají na zaběhnutá klišé a předsudky, by mohla úvodní věta stačit k tomu, aby si odvodili, co je na desce „Život je hra“ čeká. Inhibitor se totiž z obvyklé charakteristiky těch nejzásadnějších zmíněných proměnných nijak nevymykají. Tedy platí, že je-li muzika tvořena pouhými třemi lidmi, je a) slyšet úplně všechno, za b) je třeba tím pádem mít k dispozici dostatečně silný materiál, aby bylo čím zaujmout. No, a když k tomu připočtete tu maličkost, že od debutového alba zpravidla není možné čekat zázraky, je výsledek takový, jaký je. Nemastný, neslaný, s některými nadějnými elementy, ale celkově topící se v průměru.
Ale popořadě. Začněme nevýraznými nápady a jejich provedením. Ono je to takové nijaké. První, kdo se mi ozval ze skladiště paměti, byli zřejmě již dávno zaniklí No Honey. I oni provozovali muziku, ze které byla cítit naléhavost, ve které sem tam nenápadně zabliká napětí, ale celkově – nějak z toho ne a ne vzniknout nějaký výraznější pocit, veškeré ty hrubé riffy stékají po těle bez účinku, donekonečna omílané motivy se nechtějí zarýt ani do pokožky, natož pak hloub, říkankově stereotypní skandovatelné sloky a občas i refrény strašně rychle ztrácí účinnost. Kluci nepatří ani do kategorie virtuóz (což by v daném stylu bylo možná překvapující, ale třeba by nějakou ekvilibristikou mohli něco zachránit), ani nazdárek, takže průměr, ze kterého na mě nejvíc fungují bicí. Ani křikloun Jan Rössner (předpokládám, že příliš násilím tlačený hrubý zpěv, kterému je mizerně rozumět i ten čistší, celkem příjemně zabarvený, patří právě jemu) z davu nevyčnívá, hlasivky nemá potřebu (nebo možnost, je otázka, zda by říkankové linky vůbec něco takového umožnily) nějak zásadně natahovat a kroutit, takže zase platí, že ta naléhavost a intenzita se brzy utopí ve stereotypu.
Co platno, že se v heslovitých textech objeví sem tam zajímavá alarmující myšlenka, když buď není pořádně rozumět (úvodní „Zeměsplín“, nebo jí kluci utopí v podivném frázování ve snaze trefit se s textem do huby v „Málem“, a nebo je snaha udržet rytmus zavede do naprosto slepé uličky - „Vítej mezi nás“ s lyrickou podivností „Soptíš jako Etna, sopka bezedná, splašenej jako kůň, divokej jak vůl“).
Pro jednoduchou charakteristiku vlastně stačí jen popsat booklet desky. Nenápaditý, v podstatě pouze dvoubarevný, strohý a strašlivě obyčejný s nezbytným minimem informací. Podobně strohé jsou i informace o kapele, dohledatelné na netu, kde se dozvíte prakticky pouze to, že Inhibitor jsou tři výpitci, kteří se rozhodli místo permanentního pobytu v alkoholovém ráji sem tam zajít do zkušebny a něco poskládat. Z hlediska ochrany před alkoholismem je to jistě záslužné, z hlediska hudebního je to aktuálně úplně jedno.
|
