Finští bojovníci Ensiferum tvrdí, že oproti předchozímu albu „Unsung Heroes“ je novinková „One Man Army“ jiná a plná změn. Pomineme-li takové momenty, jako změnu vydavatelské firmy, či koncepci obálky, na které tradičního fousatého bojovníka zatlačila do pozadí poněkud divočejší postavička, zas tak zásadní změnu bych nehledal. Pravda, „One Man Army“ je o něco přímočařejší, ale pokud byste toužili pouze po té dávné divokosti a nespoutanosti kapely, dost se načekáte. Ensiferum se drží cesty, na kterou vstoupili někdy v době „From Afar“ – jejich podstata aktuálně tkví v proplétání nadýchaného zpěvného symfonična s metalovou agresí a nezbytným folkovým ocáskem. Ensiferum už předvedli, že si s touhle kombinací umí poradit bez toho, aby svojí muziku zbytečně přeplácali, či definitivně zbavili průraznosti.
A takové je i „One Man Army“. Nebýt úvodního povedeného intra „March Of War“ (romantika, atmosféra, výpravnost i gradace, prostě úvod, jak se patří) a poeticky zklidňující „Burden Of The Fallen“ s pochmurně znějícím příjemně nakřáplým hlasem, byla by první půlka desky podařenou kombinací výše uvedených elementů – na jedné straně hrubý a agresivně šťavnatý křik, na straně druhé zpěvné refrény, sázející na vzdušnost. A protože se Ensiferum nesnaží (stejně jako minule) o nějakou násilnou symbiózu, plynou si obě strany naprosto přirozeně a vytvářejí jistou variabilitu snadno přístupných písní, mezi kterými v mých uších především díky syrovému optimismu v instrumentální pasáži a stupňovanému napětí „Warrior Without A War“ (ale upřímně, z téhle várky je velice obtížné vybrat něco vyčuhujícího a oslňujícího).
Do druhé, rozmanitější poloviny jako by si Ensiferum schovali svoje experimentální (bez obav, vše v rámci zákona a tradičních kolejí) choutky. Těm jednoznačně vévodí vtipná a neposedná karbanická upalovačka „Two Of Spades“ s netradiční disco vložkou (BoneyM jako vyšití a silná vzpomínka na krajany Turisas a jejich verzi „Rasputina“), která v prvním kole působí jako pěst na oko a s každým dalším poslechem roste a baví, až napomůže tomu, že se z tohoto songu stane vrchol desky. Barevná je i „My Ancestor´s Blood“ se špetkou bojovné pompy, bohatýrského sboru, i s přechodem od nevýrazné šlapavky do typického Ensiferum-šmaku.
Co mi u Ensiferum ne a ne sednou, jsou jejich sáhodlouhé výpravné kompozice, deklarující, že přijdou-li kluci (a holka) o zbroj a válečnické nadšení, ztratí podstatnou část sebe sama.
Závěrečná lidová kovbojárna „Neito Pohjolan“ se ženským zpěvem pak měla být spíš na druhém bonusovém disku (koneckonců v anglické verzi „Rawhide“ a s mužským zpěvem tam i je, celkově jsou bonusy docela sranda, u které se Ensiferum zjevně vyblbnuli), takhle se finále desky po nevýrazné sáze „Descendants, Defiance, Domination“ totálně rozplizne.
Jak vidno, „Armádě jednoho muže“ to nejlépe bojuje, když se drží osvědčené taktiky. Příznivcům kapely se tahle deska určitě bude líbit, věřím, že má i potenciál naverbovat nové fanouškovské rekruty. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že pokud Ensiferum začali (i přes snahu o změny) na „Unsung Heroes“ přešlapovat na místě, šlapou tam (i přes snahu o změny) dodnes.
|
