Poslední dobou mám takový dojem, že původem srbský křikloun Csaba Zvekan je z pohledu hudebního všudybylství takový miniaturní Fabio Lione. Na rozdíl od svého italského kolegy však nerozmělňuje svůj potenciál v cizích kapelách, ale rovnou buduje svoje vlastní spolky. Na rozdíl od svého italského kolegy se však jen těžko přiblíží extralize. Nejblíž k tomu měl před dvěma lety, kdy (mimo jiné s Joe Stumpem a Stefanem Lindholmem) pod hlavičkou Raven Lord stopoval Yngwieho Malmsteena. Loňské potemněle vláčné album kapely Exorcist už takovou sílu nemělo a aktuální novinka „Free Nation“, tentokrát s etiketou Metal Machine, svým způsobem napodobující myšlenku Raven Lord (tedy víc než okatá inspirace u tahounů heavy metalu) vyznívá docela rozporuplně. Byť jistý potenciál naznačuje fakt, že (pódiovou) společnost dělají Csabovi basák Jari Kainulainen, další všudybyl John Dette či kytarista Peter Scheithauer, jména to (zejména v prvních dvou položkách) dost nepřehlédnutelná.
Těžko říct, co je největším problémem Zvekanovy hry na kultivaci metalových kořenů (zejména pak zhlédnutí se u Judas Priest). V první řadě je nutné uznat, že svým způsobem se mu podařilo dobře zachytit ducha klasického, přímočarého, syrového, natlakovaného a nekompromisně uriffovaného old school metalu.
Na straně druhé, snaha znít třeba jako Halfordova bruska přivede Zvekanovy hlasivky do občas zjevně nepřirozené teatrální polohy (přežijete-li afektovaně hysterický jekot v samotném úvodu alba, máte už to nejhorší za sebou, byť k téhle hranici ultrazvuku se Csaba ještě párkrát přiblíží), některé postupy vám opakovaně mohou přijít víc než povědomé a přesto nápaditost jednotlivých skladeb není zrovna oslňující (tady bych viděl toho největšího zakopaného psa), chuť pojmout inspirativních vlivů vícero desku poměrně roztříští a (na rozdíl právě třeba od Raven Lord) „Free Nation“ ne a ne držet po kupě, náladová rozmanitost nefunguje a nezabírá a desce chybí silnější záchytný bod.
Nedovolím si ani ceknout proti řemeslnému odvedení téhle práce, riffy i umělá rytmika řežou, drtí a krájí a milovníci (zejména) Judas Priest by mohli s láskou vzpomínat na minulé století. Takže řemeslně za jedna, invenčně za nula, chuť dát přednost kopii před originálem minimální. Ale když ony zřejmě tyhle návraty frčí… Závěr bude poněkud klišovitý, ale kdo mohl tušit, že jistá slovenská stálice bude mít před čtvrt stoletím takhle vizionářské tendence…, takže příště „Čaba, neblázni!“ a zkus do toho přimíchat něco ze sebe.
|
