Španělský kytarista Nicolás Dobernack, aktuálně žijící ve Švýcarsku a zpěvačka Anna Fiori, původem z Mexika, našli společnou hudební řeč na začátku loňského roku, kdy založili kapelu Edenwar, se kterou prý chtějí vnést čerstvý vítr do symfonického metalu. Myšlenka je to odvážná a soudě čistě podle úvodní skladby jejich eponymního debutu ne zcela nereálná. Je třeba ovšem vzít v úvahu, že prvotina Edenwar vychází necelých osmnáct měsíců od samotného založení kapely, stejně jako skutečnost, že Nicolás a Anna do party přijali už jen osmičku nájemných hostí (nesmí chybět všudypřítomný Fabio Lione, ani většina ostatních hostí nejsou žádná ořezávátka, největší zastoupení mají kytaristé a tak je jasné, že kytary jsou na téhle desce hodně rozmanité). Což by nebylo nic proti ničemu, kdyby Edenwar dokázali celé album našlapat strhujícím materiálem.
Základním stavebním kamenem alba „Edenwar“ je výpravná soundtrackovost s náladami okoukanými u Nightwish, hodně pružný a pestrý Annin vokál, takřka všudypřítomné sbory, koketující s operními náladami a převážně povedená kooperace agresivity (především zásluhou přiměřeně ostrých kytar i dynamické rytmiky), nevinné křehkosti (díky éterickému vokálnímu poletování) i bombastičnosti (to jsou právě ty nálady finských – a nejen těch - kolegů). A jelikož „Edenwar“ je kolekce pouhých osmi skladeb, z nichž dvě ještě navíc přesáhnou hranici dvou a půl minuty jen o chlup, je zřejmé, že na to strhávání si Edenwar příliš mnoho prostoru nenechali. Každopádně úvod alba je koncipován jako dokonalý tahák pro dnešní uspěchanou dobu. Pestré dynamické a dějově velmi bohaté „Out Of Me“ nabídne dokonalou přehlídku možností a schopností Edenwar – epické sbory, maximálně barevná, vypjatá a emotivní Anna (sluší jí i ten agresivně přibroušený tlak, i když je patrné, že to pro ni není zas až tak přirozená poloha), důmyslný kontrast s chropotem Maria Infantese, neustále napětí a zvraty, košaté klávesy a dokonale pohlcující gradace skladby. Bohužel, v téhle skladbě Edenwar vystřílejí dobrou půlku zásobníku, ve druhé polovině alba jim těžce dochází dech a kloužou do naprosté tuctovosti. Než k tomu dojde, laťku drží hodně vysoko i pompézní a bouřlivá „Beyond Eternity“, ve které Anna svoje hlasivky kroutí do prostor až nečekaných a velkou sílu skladbě dodávají neposedné bicí, stejně tak temnější „Lost Dreams“ s nejvýraznějším melodickým refrénem a houpavou melodií v úvodu, která opět umožňuje vyniknout smyslně příjemnému vokálu zpěvačky a pozadu nezůstává ani orientem načichlá „Depths Of Insanity“, kde se Anna parádně přetlačuje s Fabiem (tak není divu, že i špetičku melodiky Rhapsody lze zaslechnout) a z bombastického kabátu příjemně vykukuje nenáročně sólující kytara.
S utahaným „Seventh King“ se začíná atmosféra vytrácet, je evidentní totální sázka na bombastičnost, narušená jakousi drobnou snahou o komplikovanost a ušeptaný vypravěč, vstupující do zajímavé vokální linky, tlak neudrží. Stejně tak dvě následující kompozice působí (zejména v porovnání s úvodem alba) docela tuctově a zaměnitelně.
Nezklamou, ale to prvotní nadšení už ne a ne nabudit. Finální pocitovka „A New Silence“ s piánem a vokálně éterickou křehkostí příjemně zklidňuje, škoda jen toho, že po mohutném nástupu, kdy díky bicím, sborům a instrumentální hradbě nálada exploduje a atmosféra nabobtná, dojde na jakési bezradné vyšumění do prázdna.
Leadeři symfonického metalu se zatím o trůn (i když se v úvodu desky zakymácel) obávat nemusejí, ale být jimi, dával bych si na Edenwar pozor. A čtete-li mezi řádky, asi je vám jasné, že i tak je tahle deska je pro příznivce symfonického metalu sakra silnou výzvou.
|
