První pokus se svým debutovým albem „Perfect Sides“ udělali alternativci z Ukrajiny Spiritz v loňském roce, ale moc ohlasů na něj nebylo možné zaznamenat. Čert ví, v čem byl pes zakopán, když druhé kolo s tím samým albem v letošním roce vyznívá – alespoň co se týká množství ohlasů, které jsou poměrně rozporuplné – poměrně hlasitěji. Původní verzi jsem neslyšel, takže si netroufám tvrdit, že tím hybatelem změn je přítomnost producenta Roye Z, který je pod remasterem podepsaný. Ona by ale ani ta jeho výpomoc asi nebyla nic platná, kdyby Spiritz neměli v rukou něco, co má šanci posluchače zaujmout. A já se v těch značně rozdílných hodnoceních téhle desky počítám k těm, kteří si „Perfect Sides“ prakticky stoprocentně užili (a v některých momentech by se dalo mluvit i o nadšení z jejich tvorby).
Spiritz se totiž povedla věc, která mi u řady moderně znějících spolků často chybí – do kombinování soudobého soundu a moderního přístupu (výrazně rytmická, někdy až „skákací“ muzika) se základem kdesi z klasického hard rocku se jim (sem tam) podařilo nacpat nevázanost, oprásklost, ležérní přezíravost, tedy vlastnosti, které byly poznávacím znamením leckterých úspěšných vlasáčů v osmdesátých letech, a i když už se jim v některých skladbách nepodařilo dojít až k této hranici, stále zůstávají snadno uvěřitelní a všech dvanáct položek alba absolvují bez ztráty kytičky. Zásluhu na tom prvním má především projev křiklouna Bobbyho Blacka, v tom druhém jej pak vydatně podporuje i zbytek kapely, takže není problém kromě emotivního a často až na dřeň vyhroceného zpěvu narazit na snadno zapamatovatelné melodie či šikovná kytarová sóla.
Nejpovedenější skákačku Spiritz nabízejí v poťouchlé (takový hudebně strašně umírněný a náladou nevázaný punk, jenž průběžně hutní a potemňuje) „Freedom Zone“ s neposedným riffem a živočišným sólováním, které v druhé polovině dost podstatně zvážní charakter této skladby, v rockově nenáročné pohodě „Insane“, kde Bobby do svého hlasu propašuje špetku plačtivosti a sympaticky se hlasově obnažuje v melodickém refrénu, je zajímavé i sledovat, jak Spiritz dokáží překvapivě tuhle skladbu vygradovat, v „Desire“ se Bobby blíží k melancholii (byť jsme stylově v úplně jiné hudební dimenzi) a následné vyhrocené emotivnosti To Die For. Že je spektrum barev Spiritz velmi rozmanité, kluci demonstrují v baadické „The Crow“, či v závěrečné syrovější a lehce nervní štěkačce „Here We Go“, kde se ke slovu dostanou i trefně zaaranžované smyčce.
Energické, rozmanité a pestré moderní album, které svůj náboj neztrácí ani na okamžik.
|
