Vítězná sestava se nemění, to je známé pravidlo. Němečtí Infinight, kteří celou patnáctiletku své existence strávili v konstantním složení, toho zatím sice na mezinárodním poli se svými dvěma deskami a dvěma épíčky mnoho nevyhráli, ale soudě podle jejich formy na vloni vydaném třetím albu „Apex Predator“, důvod k tomu měnit sestavu rozhodně nemají. Jejich melodický power metal s osvěžující thrashovou polevou totiž nabízí nespočet chytlavých momentů, kupu povedených nápadů, dostatek agresivity i nezpochybnitelné muzikantské umění kompletního osazenstva kapely.
„Apex Predator“ je poměrně náladová deska, postavená převážně na dominantních výrazných riffech (jasně, sem tam dojde na slušnou sekeřinu), pestrých bicích, až gymnasticky pružném vokálu a zapamatovatelných melodiích. Tím, že si kluci dokáží pohrát s detaily, energií, dramatičností i přirozeně nenásilnou proměnlivostí skladeb, udrží napětí i v poměrně rozsáhlých kompozicích. Příkladem budiž téměř devítiminutová „Beyon The Apex“, vyrůstající z pomalého vybrnkávání a baladicky líného emotivního zpěvu do zdánlivě obyčejné a nenápadné skladby, ale sledujte, jak postupně v ní civilně charismatické hrdlo Martina Kleina buduje (samozřejmě za vydatné pomoci svých stejně nenásilně šikovných kolegů) malé dobrodružství, aby ve finále skladba pomalu a přirozeně usnula zase v tom líném převalování emocí.
Ta hlavní tažná síla Infinight je pochopitelně v rychlejších, agresivnějších peckách (ale ani v nich Insight neustupují od pohrávání si s detaily) a nezáleží, jestli skladbu táhne melodie s nadrzlou kytarou a vypjatým zpěvem, jako třeba v případě „Enforcer (The Fire Deep Inside“, lehké stopování Metallicy a Jamese Hetfielda v potemnělé „The Hundred Thousand Kingdoms“ s vydařeným proplétáním vokálů nebo čirá emotivnost v melancholické „Conquer Your Heart“, s tklivou kytarou a charismatickým vypravěčským zpěvem, každá z poloh, které Infinight nabízejí, je dostatečně přesvědčivá. Nedostatky? Infinight se občas k těm chytlavým háčkům, které se objeví prakticky v každé skladbě, přece jen docela houževnatě prokousávají (s kdekým snadno zaměnitelnou) obyčejností.
Infinight jsou pro mě jakýmsi náladovým (pozor, nikoliv stylovým) bráškou krajanů Lanfear. Infinight jsou sice o něco přímočařejší a dravější, ale jejich přirozeně civilní a silně propracovaná muzika má – i přes svojí relativní (na první ucho) nenápadnost - pohlcující sílu, a stejně tak mi přijde tahle kapela docela nedoceněná. Nenechte si je utéct pod rukama jedním zběžným poslechem, výborně šlapající Infinight rozkvétají do krásy zvolna a postupně.
|
