Máte ještě někde ve skladišti paměti v přihrádce power-metal zařazenou rakouskou kapelu Ecliptica? V tom případě na toto spojení zapomeňte. To, co Ecliptica naznačila na svém čtyři roky starém albu „Journey Saturnine“, totiž příklon k staromilskému hard rocku, se na letošní novince „Ecliptified“ rozvinulo do nečekaně obřích rozměrů (leccos naznačí už cover desky) a po power metalu prakticky není ani památky. A, světe, div se, vůbec to nebyla špatná volba. Dokonce si troufnu tvrdit, že kdyby Ecliptica neměli potřebu brousit po tu více, tu méně vzdálených žánrech (glam, AOR, pop), bylo by možné tuhle cestu v jejich životě považovat za jasné vítězství.
„Welcome To The Show!“ Jasně, z takhle nazvaného otvíráku kouká určitá prvoplánovost, ale ve chvíli, kdy Ecliptica své nijak přehnaně agresivní (a přesto dostatečně řezavé) riffy dokáže dohnat do zpěvného stadionového refrénu, symbióza hrdel Toma Tiebera a Sandry Urbanek se blíží k dokonalosti a Van Alenovo (neplést s Van Halen, i když…, nene, je to ten chlapík, který předchozí album nahrál pod vlastním jménem Alen Daničič) chytře vystavěné sólování má úžasnou šťávu a přitom to všechno zní naprosto přirozeně, jak kdyby tuhle cestu Ecliptica prošlapávala už léta, rádi jim tento tah odpustíte. Následující šlapavá přímočarka „Hate The Pain“ přinese strhující pěvecký souboj, ve kterém, tak jako minule, má lehce navrch dračice Sandra, jejíž hrubě přibroušené hlasivky mají barvu jako z hard rockové učebnice.
A pak přijde lehký šok. Hostující Frank Pitters vytáhne klávesy (stejně jako minule značně cukrkandlové) a Ecliptica v „Round ´n´ Round“ zakopnou i díky popovému refrénu (a nic nepomáhá příjemně smyslný Sandřin hlas, ani další z vydařených Van Alenových sól) o diskoparket. Příznivci různobarevných nahrávek možná zaplesají, za mě je to vyhození z kolejí jako hrom. A takhle to jde s Eclipticou až do samotného finále, naštěstí vydařené rockovky („Road To Nowhere“ s refrénem, ze kterého voní sladce zpěvná melodičnost v duchu starých White Lion, skvělý vrchol alba „Hero Of the Day“, s velmi silnou atmosférou, dramatičností, podtrženou sytou rytmikou, vokální jedovatostí i rafinovaně vystupňovaným refrénem, tanečně uvolněná „Trip“, obarvená saxofonem, který hraje nesmírně důležitou roli i v „No Surrender“, ve které si Ecliptica šikovně pohrává s proplétáním vyhrocených a uvolněných pasáží, či finále ve „We Rock“, které navazuje na rockový drive úvodní skladby) převažují nad kolekcí vaty (ohromná škoda kláves v „One For Rock´n ´Roll“, které píseň zbaví veškerého napětí, či zařazení tuctově průhledné estrádovky „Rock´n ´roll Medication“). Nezbytné balady by se daly rozhodit také na dvě hromady – „For Good“ díky emotivně drsné Sandře, citlivě zacházející s lehkou plačtivostí, snadno zapadne do velebené části, z nasládlé A.O.R. „Need Your Love“ příliš vykukuje banalita. Divoká a hrubá Van Alenova instrumentální exhibice „Persephone“ opět nakopává, závěrečný cover od Roxette „Sleeping In My Car“ vnese do originálu něco osobitosti a udělá za albem tečku, která neurazí.
Ecliptica se prakticky rozešli se svojí minulostí. Udělali to nenásilně, přirozeně a zábavně. Dobrá práce od kapely, dobrá volba (ta zmíněná zaškobrtnutí se dají snadno přežít) pro posluchače.
|
