Platí-li, že líná huba znamená holé neštěstí, lze potom patero maximálně akčních úst pohromadě považovat za čiré štěstí? S odpovědí přichází německá šestice (jak známo, tím šestým do party je bicman Bastian Emig) Van Canto prostřednictvím svého již šestého alba. Před deseti lety Van Canto poprvé albově představili svůj jedinečný a capella styl. Jeho výhodou je fakt, že se dosud nenašel nikdo, kdo by chtěl Van Cantu fušovat do řemesla, nevýhodou pak skutečnost, že možnost nějakého vývoje je poměrně výrazně omezená. Toho si jsou tihle zpěváčci evidentně vědomi a tak na novince „Voices Of Fire“ přicházejí hned s několika inovacemi.
V první řadě je třeba zmínit spojení se spisovatelem Christophem Hardebuschem a propojení světa hudby a literatury, díky kterému Van Canto poprvé vypráví ucelený příběh a není bez zajímavosti, že v průběhu šestiletého procesu vzniku album „Voices Of Fire“ a novinková Hardebuschova sci-fi novela „Feuerstimmen“ údajně vznikaly společně a nové kompozice měly vliv na novelu a naopak. Dalším neobvyklým krokem je spojení s londýnským sborem Metro Voices ve snaze reflektovat oblíbenost symfonických nahrávek při plném zachování základního Van Canto elementu – absence nástrojů a maximální využití lidského hlasu. Novinkou je i to, že Van Canto poprvé nesáhli po žádné coververzi a „Voices Of Fire“ tak stojí čistě na vlastních kompozicích. A v neposlední řadě (byť tato změna nemá na vyznění alba žádný patrný vliv) došlo i k první výměně jednoho z vokalistů – „basáka“ Ingo Sterzingera nahradil Jan Moritz.
Jednu věc Van Cantu nelze upřít. Propracovanost kompozic a vzájemné vokální harmonie (včetně sborů) jsou naprosto luxusní. Budete-li posuzovat album výhradně podle tohoto kritéria, budou vzduchem létat pouze superlativy. O něco horší to však už je z dalších pohledů. Střízlivé vypravěčské vstupy Johna Rhys-Daviese spíš přibržďují drive kapely a ani kdovíjakou dramatičnost nepřináší. Síla melodií je poměrně kolísavá a poměr obyčejně nevýrazných melodií (i přes nabobtnalou symfo-pompézní složku) k těm explozivním či maximálně chytlavým kouskům je asi tak padesát na padesát a další z tradičních zbraní kapely, totiž pohlcující energie, se taky občas vytrácí. I přes to, písní, na kterých mohou Van Canto stavět je i na téhle desce dostatek – živočišná a parádně vygradovaná „Battleday´s Dawn“, lehce pompézní a pestrá „The Oracle“, nekomplikovaně pochodová „The Bardcall“ či symfonicky vyhrocená dramatická vypalovačka (škoda částečné ztráty tlaku v pomalejší pasáži) „To Catharsis“, určitě přivedou všechny rakkatakka-fans do extáze.
Van Canto zjevně nechtějí zůstat stát na místě, hranice svého vlastního světa však asi nemají už jak překročit. Jejich příznivcům to bude ukradené, jejich odpůrci (a to i přes to, že síly svých opusů „Hero“ a „Break The Silence“ zpěváčci opět nedosáhli) však ani nyní nedostanou do ruky nějaký pádný argument o vyčerpanosti kapely.
|
