Kde jsou hranice tvrzení, že v jednoduchosti je síla? Jedním z těch, kteří je vcelku systematicky testují, jsou germáni Eisenhauer. Ti se před třemi lety (po šesti letech své existence) dokopali k debutu, na který v loňském roce navázali čtyřskladbovým EP „Horse Of Hell“. Základem jejich muziky je sytý, těžkopádný heavík v převážně vláčném, leckdy až doomově tahavém tempu, opřený o houževnatou a v podstatě hodně stereotypní a intenzivní rytmiku, zemité riffy, nijak přehnaně vykroucené či vzletné, ale spíš jen účelné (a přesto občas chytlavé a snadno vstřebatelné) melodie a to vše je korunováno sice neohebným, ale sympaticky přistrouhnutý zpěvem.
Prim v téhle kolekci hraje úvodní „Sail My Soul“. Klokotavě šlapavá rytmika, sekané riffy, výhružný podtón, neotesaný vokál a výraz, ve kterém můžete zaslechnout Metallicu stejně jako Black Sabbath, to vše syrově obnažené až na kost a v podstatě na primitivní podstatu. Titulní věc se táhne vláčně a těžkopádně jak nohy namočené do medu, až obživlé kytarové sólo dodá trochu nezbytné energie. Do poněkud ospale vláčného thrashe se sekanými riffy Eisenhauer sklouznou v „Never Surrender“ a zase platí, naléhavost a intenzita, potemnělý nádech a hlavně žádné složitosti, kličky či komplikace. Závěrečná „Eisenhauer“ vybočí z téhle temné, syrové a důrazné nálady jen živým kytarovým sólem, takže pokud vás Eisenhauer stihli otrávit už v průběhu, finále tenhle pocit dorazí, pokud vás jejich minimalismus oslovuje, ani ve finále nepřijdete zkrátka. Svoji nezanedbatelnou roli v pohledu na desku hraje i fakt, že ani v jednom kousku se Eisenhauer nedokázali ukrotit a srazit čas skladby pod pět minut, což v kombinaci s faktorem jednoduchosti sice může občas zafungovat, na „Horse Of Hell“ se však jen stěží ubráníte pocitu, že ne každý tón a každá vteřina díla má své nezbytné opodstatnění.
„Horse Of Hell“ má své nezpochybnitelné kouzlo na první dobrou. Ale nedovedu si představit, že by jej (snad jen kromě příznivců Grand Magus, ke kterým bývají Eisenhauer často přirovnáváni) bylo bez rizika rychlého vyčerpání možné nasávat v častějších dávkách a v množství větším, než v aktuálně nadávkované porci. A jsme zase na začátku a u těch hranic jednoduchosti, které Eisenhauer tak rádi pokouší. Ona zjevně to klišé, že v jednoduchosti je síla, platí jenom „ocuď-pocuď“. A Eisenhauer se ne vždy v těchto mantinelech dokáží udržet.
|
