Je to už dvacet šest let, co jistá americká Popelka zařadila na své třetí řadové album skladbu „Dead Man´s Road“. Je to o něco málo víc než čtyři měsíce, co jistá německá parta The New Roses vydala své druhé album „Dead Man´s Voice“. Nemůžu se ubránit dojmu, že název alba není tak nějak náhodou zvolen podle jedné z nejsilnějších skladeb na desce. Album „Dead Man´s Voice“ (alespoň ve své podstatné části) totiž zní tak, jako kdyby si parta kolem zpěváka a kytaristy Timmyho Rougha řekla, že když dny Cinderelly jsou zřejmě již dávno a definitivně sečteny, že by stálo za to jejího ducha oživit. Vzali to důkladně od podlahy, a když už byli v tom reinkarnování, šťouchli u toho do Mötley Crüe, Aerosmith, Poison, Great White... a našli by se i další.
Jedenáctka skladeb tedy logicky nepřináší prakticky žádné inovace a drží se striktně pravidel, definovaných za oceánem někdy před třiceti lety. Podstatné je, že do nich The New Roses dokáží napěchovat neomezené množství energie, přirozenosti, autentičnosti a radosti, obrovským plusem je fakt, že dominantní a suverénní Timmy Rough v některých odstínech chytá nenapodobitelnou barvu hlasu Toma Keifera, že příjemně kousavé kytary, když už z vydatné podpory křiklouna vystrčí růžky a strhávají na sebe pozornost, velice příjemně domalovávají tenhle povedený hard (glam, street) rockový obrázek, že barevná a svěží rytmika tak uvolněně jistí zadní řady, že The New Roses se suverénně vyhýbají jakémukoliv klopýtnutí, i fakt, když už můžete začít kapelu podezřívat z účelového stopování Cinderelly (byť velmi povedeného), že se The New Roses okamžitě přeladí na jiné, výše zmíněné vlny.
Možná je to dané i tím, že The New Roses hrají na přirozenost, nesnaží se urvat nějaké body prvoplánovými hitovkami a jejich podstatou jsou samotné písničky, přímočaré melodie a nenásilné emoce. Celá deska odsýpá ve velice svěžím tempu, i když The New Roses občas zvolní, pořád se drží tanečně houpavého rockování a vypjatě začouzený Timmyho hlas rozbíjí zdánlivě přehnaný klid řezáním do živého, právě touto kombinací pak nad ostatní skladby vyčnívá titulní „Dead Man´s Voice“.
Americké hard-rockové dějiny v kostce? Hranice jsou asi fakt bezvýznamné čáry na mapě. Důkazem budiž fakt, že aktuálně jedním z nejsilnějších zástupců americké hard rockové scény osmdesátých let jsou (natolik osobití, aby nebyli pouhou kopírkou) němečtí The New Roses.
|
