Druhé album bulharských Krossfire „Shades Of Darkness“ je příběhem o tom, jak dobrá powermetalová kapela chodí tak dlouho se džbánem pro progové (a symfonické, což by ale zas tak nevadilo) ingredience, až to uši utrhne. Což je docela škoda, protože první polovina desky, na které se Krossfire drží zpěvné přímočarosti, ukazuje, že Krossfire umí napsat chytlavou melodii, umí ji i vyzdobit šikovnou instrumentální kličkou, umí dodat svým písním atmosféru a velice vkusně využívají pomoci svých hostí. Jasně, tahle statistika by na power metalové výsluní stačila jen ztěžka, obzvlášť, když hodné hrdlo Dima Petkova nevládne kdovíjak výrazným charismatem (nehledě na to, že jeho výlety do výšek nejsou vždy úplně dokonalé), ale charakteristiku velice dobře poslouchatelné album by snadno naplnila. Jenže…
O tom, že Krossfire mohou být i ambiciózní, hodně vypovídá úvod desky. Po rozvíjejícím se intru „The Ninth“, ze kterého vykukuje lehká noblesa a dramatičnost, smíchaná s výhružností, přijde „The Last Ride“. S ohledem na další dění na desce je to trochu paradoxní název. Nejde sice o poslední podařenou jízdu na albu, nicméně ten nejlepší (rychlý) náboj je vystřelen právě touhle melodickou chytlavkou s výraznými sbory ala Therion a symfonikou vonícím klávesovým sólem. Jako by Krossfire chtěli probudit (byť jsou u toho docela opatrní, jsme zase u Petkova) rané časy italských Rhapsody. Následující „King Will Come“ odkope fakt, že Petkovovy výšky nemusí jenom vonět, pisklavé klávesy (tady navíc v jakémsi pseudorientálním motivu) můžou znít docela otravně a instrumentální pasáž, byť prokáže, že si Krossfire se svými nástroji rozumí, docela ztrácí tlak.
Nicméně všechny tyhle výtky nepředstavují žádnou tragédii a tak v takovémto rozpoložení plynule proplujeme až k pomalé „Farewell“. Hru na city mají Krossfire zmáknout luxusně. Cello Daniely Djorovy Waldhans je v téhle baladě spolu s jemným piánem velmi podmanivé, výpravně sametový Petkovův vokál do téhle nálady skvěle zapadá, melancholie a tklivost písně příjemně košatí. Ještě v následující příjemně odsýpající „Fall From Grace“ s docela akční rytmikou a nekomplikovaným tahem na bránu, ve které Krossfire dokonale deklarují, kde je jejich silná parketa, je vše v pořádku.
Desetiminutová potemnělá „Annabelle“ se svojí marnou snahou o teatrálnost, výpravnost, díky těžkopádnému tempu a nulovému nápadu umře na nudu. Lehké obživnutí i v instrumentální pasáži a sborové vykouknutí ven z bláta upracovanosti nepomůže, sólové motivy znějí samoúčelně a nepřirozeně. Po tomhle strašně, strašně, strašně dlouhém předělu je docela problém zase naskočit do sedla a desku doposlouchat, i když se Krossfire snaží náladově navázat na první půlku alba, stále to nějak drhne. Až v závěrečné „Heaven Falls“ už zase najdou tu předchozí melodickou skočnost a vzletnost. Nicméně už je docela pozdě bycha honit…
„Shades Of Darness“ je pestrá deska. Nápadově, stylově i kvalitou. Je to trochu paradox. Jsou v hudebním světě kolotočáři, kterým by i blbá změna oživila jejich flašinet. A pak jsou tady Krossfire, kteří, i kdyby se drželi pouze power metalových hranic, stejně by do stereotypu nesklouzli. A přesto se snaží neustrnout v líbivosti a snadné přístupnosti. Jenže co s tím, když si snahou o vyjetí z pohodlných (ale dobře zmáknutých) kolejí sami podráží nohy a jedním otravným kopancem bezmála zboří slušně vystavěné dílo?
|
