Začínat hodnocení pátého alba bavorských Minotaurus konstatováním, že jejich sestava od tři roky starého alba „The Call“ doznala dost podstatných změn, je vlastně takovým laciným reklamním trikem, protože v celkovém vyznění aktuálního „Insolubilis“ to nějakou zásadní revoluci nezpůsobilo. Jednoduše lze říci, že ti, kterým nenásilný a převážně pohodový mix rocku a folku téhle kapely voněl před třemi lety, bude stejný pocit mít i z alba aktuálního. Ostatně, hlásíte-li se k heslu „vytvořit něco nového a přitom se držet toho osvědčeného“, je jasné že jakýkoliv pokrok či posun musí být u téhle party jen v mezích zákona.
Ten pro letošek umožnil, aby se Minotaurus stali lehounce tvrdší. Což je dobře, protože momenty, kde sází na „agresivnější“ podobu a folkové prvky (v tomto případě keltská harfa, plechová píšťalka, irská píšťalka, flétny i curtal, předchůdce fagotu) používají jen jako pikantní koření, jsou akčnější a přitažlivější (a vůbec nevadí, že přitom na sebe navlékají dresy, zaměnitelné s různými kolegy). Tak jako ve výborném energickém vstupu (jehož fragmenty si dovedu klidně představit u takových Elvenking) „Preacher Show Me The Way“ s kousavými riffy, pořádnou porcí energie a potměšilým podtextem, krásně vrcholícím ve finálním ocásku. Tak jako ve většině skladeb Minotaurus i sem propašují kontrastní pasáž, zde v podobě zvolnění a jemného ženského zpěvu, a to je jedna z vlastností, která „Insolubilis“ velice šikovně oživuje. Následující „Davy Jone`s Locker“ je příjemně nabroušená bodavá šlapavka, která ideálně pasuje do rané tvorby moravských Tanker, vláčné piáno dodá jedovatou atmosféru, kterou ještě znásobí ležérní zpěv a vše příjemně melodicky graduje.
Síla nakřáplého hlasu Olivera Klumpa spočívá v jisté medvědí neohrabanosti, působící poměrně roztomile, tak jako v „Only A Dream“, která díky výrazné flétně už chytá silnější folkovost, následující „Cemetary“ však deklaruje, jak to dopadá, když Oliver ztratí tu bezprostřední naivitu a snaží se znít pateticky, píseň se naštěstí vyvine do sympaticky skočné melodie a nezanedbatelnou roli hraje i nevinný zpěv novicky Clarissy Hobeck. Určitá nadýchaná výpravnost prosákne do „Shelter Of The Witch“, (nejen kvůli tématu se nabízí jistá podobnost se Stormwitch) přičemž od téhle skladby Minotaurus pomalu rezignují na úvodní agresivitu a upřednostňují klid a pohodu. Folková skočnost pak vrcholí v duetové „Bonfire Brothers“, opět postavená na roztomile spontánní neohrabanosti, se kterou korespondují oba hlavní vokály a v melodicky tanečním víru v „Legend“.
Nekomplikované „Insolubilis“ je recept na dobrou náladu, z keltského folk-rocku Minotaurus je i po dvaadvaceti letech na scéně cítit radost. A jsou chvíle, kdy taková radost může mít větší sílu, než kdovíjak originální nápady či hráčská virtuozita.
|
