Označovat Snakecharmer za superskupinu není pojem nijak nadnesený a v tomto případě sedí jako ulitý. Tahle parta totiž vyrostla kolem dvou někdejších spoluhráčů z Whitesnake (odtud ten název, samozřejmě…), kytaristy Mickyho Moodyho a basisty Neila Murraye. Ti pochopitelně vždy stáli ve stínu velkého Davida Coverdalea, ale nikdo nemohl popřít, že se jednalo o prvotřídní muzikanty, kteří si úroveň udrželi i poté, co odešli (nebo byli odejiti) z Whitesnake. Murray sice zůstal více na očích veřejnosti, protože se posléze stal členem Black Sabbath (s intermezzem u úsměvných japonských rockerů Vow Wow), ovšem ani Moody celá léta nezahálel.
Začátek tohoto desetiletí je opět svedl dohromady, když se k nim připojil klávesista od Ozzyho Osbournea Adam Wakeman, bubeník Thunder a Magnum Gary „Harry“ James, někdejší kytarista Wishbone Ash Laurie Wisefield a zpěvák Chris Ousey. Už jen z výčtu těchto jmen je jasné, že taková sestava nemůže tvořit špatnou hudbu. V klasických hardrockových kolejích, samozřejmě. To už ukázal bezejmenný debut z roku 2013. Muzikanti na něm zúročili své letité zkušenosti a posluchači tak předložili to, co umí nejlépe. Skvěle zahraný a zaranžovaný hard rock, který čerpal samozřejmě z ostrovních tradic sedmdesátých let (vždyť jej někteří z nich pomáhali utvářet), ale využíval i moderních zvukových technologií, takže deska nezněla jako zastydlá v oněch letech, ale jako soudobý produkt, který se pohybuje na pomezí stadionového hard rocku a AOR. Moody sice kapelu v loňském roce opustil, ovšem jeho náhrada v podobě irského hráče Simona McBridea je přinejmenším dostačující.
A novinka „Second Skin“ je jasným pokračovatelem debutu. Tady opět v žádném případě nedochází ke stylovým kotrmelcům a všech jedenáct skladeb plyne kupředu ve slušném tempu, které místy sice zbrzdí bluesové návyky (nejmarkantněji jsou cítit v „Hell Of A Way To Live“), sem tam nějaká ta balada, ovšem ve většině písní jde o slušně našlápnutý hard rock staré školy. Právě v těchto polohách jsou Snakecharmer nejsilnější a jasně dokazují, že nápady těmto zasloužilým muzikantům ještě nedošly. Sice ani jeden z nich nebyl na svých slavných štacích ten hlavní skladatel, ale přece jen takovou hudbu mají za ta léta v krvi.
I proto je vpád do alba v podobě „Sounds Like A Plan“ a „That Kind Of Love“ natolik přesvědčivý, že dokáže uspokojit i ty náročnější fanoušky. Obě věci jsou navíc hrané s obrovských nadhledem, a ten vlastně dominuje celé desce. Je pravda, že místy se dobře promazaný stroj zasekne, jako třeba v trochu křečovité „Are Your Ready To Fly“ či „Dress It Up“, ale většinou jede velmi svižně. Docela se vyvedly i povinné balady, z nichž dominuje především „Fade Away“, která připomene slavné kousky z konce osmdesátých let. Právě v nich je nejlépe poznat, že Ousey je velice slušným zpěvákem, který dosud mrhal svým talentem v různých třetiligových souborech.
„Second Skin“ proto bude jasná volba pro ty, kteří si rádi dopřejí naprostou hardrockovou klasiku. Zahranou postaru se soubobým zvukem a produkcí. Deska se poslouchá velice dobře a tak vlastně jediná věc, která jí lze vytknout, je ta, že postrádá svůj vrchol. Nějaký hit, který by ji táhl kupředu. Možná, že na něj dojde příště, protože Snakecharmer jsou, zdá se, stále při chuti.
|
