Z půvabně přihlouplých promo hlášek ta o italských Rockstar Frame zcela bezkonkurečně bude kandidovat na pitomost roku. Prý jejich sound lze definovat jako „nové Guns n` Roses se zabijáckým ženským zpěvem“. Uf…, vezměme výchozí fakta. Rockstar Flame před třemi lety vydali své debutové album „Rock`n`Roll Mafia“, za které schytali pár relativně pozitivních ohlasů, nicméně na hard rockový zázrak (vrcholem jejich tehdejšího snažení byla poměrně tuctová a lascivní rockovka „The Cherry Boobs“) zjevně zaděláno nebylo. Po personální revoluci zbyl v kapele pouze bubeník (a zároveň producent aktuálního alba) Max Klein, který při skládání nové sestavy v závěru ulovil „hvězdičku“, ke kapele se přidala zpěvačka Kiara Laetitia, kterou je možné si pamatovat z parodie na melodický metal, kapely Skylark (plusovým bodem pro Kiaru může být fakt, že se Skylark prožila období, kdy jejich muzika ještě měla jakýs takýs smysl). K potenciální zabijácké síle jejího hlasu je však třeba ještě dodat, že Kiara v loňském roce vydala EP „Fight Now“, se kterým jí pomáhal David DeFeis z Virgin Steele, na kterém mimo jiné zazněla Kiarou dokonale pohřebná (a to prosím pod dohledem samotného principála Davida) výpůjčka od Virgin Steele „Victory Is Mine“.
Jak vidno, vstupní potenciál zrovna duhovými barvami nezáří. Připočtěte k tomu amatérsky zprasený garážový zvuk (snad se chtěli Rockstar Frame přiblížit osmdesátým létům), ze kterého vykukuje jen Kiařin občas lehce afektovaný a jinak poměrně sterilní hlas, a sem tam černobílé kapky, jinak jde o nepřehlednou a placatou hmotu, ve které se nejen není čeho chytit, ale ani není možné nějak zásadně polemizovat nad tím, jestli to jednotlivým muzikantů aspoň slušně hraje, když už po jakékoliv energii (ani nemluvě o té, s kterou drtili pistolníci) není ani stopy a najít nějaký silnější melodický nápad je taky docela sysifovská dřina. Sáhnout by se možná dalo po „Human Starvation“, která by (v případě, že by jí Rockstar Frame dali solidní zvukový háv) mohla fungovat jako solidní singl, jenž by kapelu vytáhl aspoň do obyčejného průměru, zbytek alba je jednoduše na odstřel, vrcholem trápení je instrumentálka „Sirio`s Interlude“, která svojí zoufalou snahou o symfoničnost působí vzhledem k okolnímu dění na albu jako pěst na oko, či závěrečná „Tried“, která by mohla stát na docela pohodové melodii, kdyby Kiara neměla potřebu přehrávat svojí cituplnost.
Kde nic není, ani hezká Kiařina tvář nic nezachrání. Bída s nouzí, brát jen v případě snahy o uspokojení zvrácené posměváčkovské touhy…
|
