Tahle recenze bude možná vypadat jako kopání do mrtvoly, nicméně bych ji rád uvedl jako názorný příklad toho, jak by se (power) metal dělat neměl. Jde o projekt belgického multiinstrumentalisty Giovanniho Smeta, který si usmyslel stvořit operní dílo a dokonce našel odvahu pozvat veličiny jako je Ralf Scheepers a Fabio Lione. Ti podle zkušeností z poslední doby neumějí říct „ne“ na žádnou nabídku, což ovšem posléze může vést ke skutečnosti, že svoje jméno spojí s hrůzostrašností tohoto typu. Poslouchat album „A Fantasy Tale On Music – Part I“, které je dle názvu teprve začátkem obsáhlého konceptu, přičemž účast na druhém dílu již přislíbil Apollo Papathanasio (ex-Firewind), nepřináší věru nic radostného, zážitek se naopak po celou hrací doby pohybuje kolem bodu mrazu.
Nehybné zatuhnutí posichruje již úvodní intro „The Declaration“, kde mluvené slovo zní jako čirá parodie na žánr. V takovém případě by šlo o celkem dobrý vtip, zde ale autor myslí vše smrtelně vážně, dokonce i zvuk, který je strašný a odpuzující. Nejvíce to odnesla rytmická sekce a kytary, jež znějí jako snímané rovnou na magneťák. "Metalové" položky jsou tím pádem neposlouchatelné a nic nezachrání ani hostující jména. Ne tedy, že by byly vokální linky (či hudba obecně) hodné hlubšího pitvání, jejich chytlavost jde spíše ruku v ruce se zvukovým ošetřením nahrávky, někdy dokonce selže i sám host (ženské hrdlo v „To War“). Úplně mimo jsou pak snahy o epický feeling, které se projeví třeba v kusu „Battle for Giotopia“, jenž ukazuje, jak by hráli kyperští mistři Arrayan Path, kdyby neměli talent.
Na albu ale zároveň najdeme několik momentů, které budují atmosféru bez zvukového ruchu typických žánrových nástrojů, díky čemuž lze odhalit teoretické známky talentu belgického skladatele, a to nejsilněji v baladě "The Burden of Love" (obstojně napsané ženské vokály) a rozlučkovém počinku „The Last Journey“. Ten dlouhou dobu evokuje relaxační hudbu s příjemnými poslechovými motivy (zaslechneme Panovy flétny, cello nebo smyčce), tentokrát se povedl i mluvený vstup či popěvky, závan příjemného klimbání ale nakonec přeruší (pseudo)kytary, nastoupivší v závěrečné třetině skladby. Debut projektu Giotopia je jednak odstrašujícím, ale hlavně smutným příkladem nízké sebereflexe, nulové produkční potence a plýtvání talentu všech pozvaných (a že jich v tomto případě nebylo málo).
|
