Karakela je projektem hudebníka Tomáše Pícla, který se doposud prezentoval v partách Sifon a Greymon. Tomáš vždy inklinoval ke stylům AOR a melodický hard rock, přičemž eponymní deska Karakely má být odrazem této žánrové tužby, a to „bez kompromisů a po svém“. Jde tedy vlastně o sólovou záležitost, zvlášť s ohledem na Píclovy multiinstrumentální schopnosti, které pojmou hru na klávesy a obě kytary, zbylé posty zastali „námezdní“ umělci, v čele se zpěvákem Milošem Novotným (ex-zakázanÝovoce), produkce pak byla (úspěšně) svěřena Jaroslavu Brouzdovi ze studia Gallery Sound.
Hned zpočátku rozboru tohoto alba se musím pozastavit u zmíněných škatulí, k nimž je možno přidat i pompézní hard rock, který zde byl do určité míry rovněž inspirací. Tomášovy představy o těchto substylech se totiž patrně rozcházejí s těmi mými, neboť já si pod danou kategorií vybavím opulentní a - minimálně pocitově - bohaté hudební dění, kterého se mi ovšem na albu „Karakela“ až tolik nedostává. Je sice pravda, že klávesy neustále preludují a sólová kytara (s níž Píclovi vypomohl Carlos Sanchez) aktivně maluje, přesto se většinou nedostaví pocit kýžené skladatelské teatrálnosti, která je pro inkriminovaný žánr zpravidla typická. Místo toho mě při poslechu napadala přirovnání jako „vyměklý Rimortis“ nebo „variovaný Landa“. Nemyslím to ovšem jakkoli pejorativně, evokace Rimortis mi nevadí nikdy a vzpomínky na Landu se týkají jeho raného – čili nejlepšího - sólového období. Jenom to prostě celé není moc o pompě, to je vše.
Jemné odnože stylu AOR vykouknou např. v úvodu třetí písně „Odlétáš“, která patří mezi nejlepší momenty nahrávky, a to i díky líbivému sólovému motivu. Na obdobně chytlavé okamžiky je většina ostatních skladeb poněkud skoupá, zmínit je možné dynamické téma a refrén v „Nočním městě“ (včetně atmosféry této písně, která skutečně rezonuje s jejím názvem) nebo „Stovky nocí“ s dalším zdařilým chorusem, potěší i hravá pianová preludia (viz Landa) v položkách „Královna přeludů“ a „Premiéra“, případně nečekané vokální zhoupnutí v úvodní „Vítězné dráze“ (stran zpěvů je obecně vždy ku prospěchu nástup Tomášovy staré známé Lucie Čmolíkové). Na pomyslný vrchol je pak možné vyzdvihnout rozlučkovou „Za duhou“ s nejhitovějšími – jakkoli chvílemi možná lehce povědomými – linkami. Album „Karakela“ se v žádném případě neposlouchá špatně, zároveň však působí překvapivě usedle (občas dokonce suše bigbeatově nebo až líně) a jako takové nepřináší zásadnější motivaci k opětovným spuštěním.
|
