V době všeobecné recese klasického hard rocku a metalu vrhlo album "In The Shadows" jméno Mercyful Fate na scénu velkou silou. Bezmála deset let nebylo o této kapele slyšet a její dávný prapor nesl jen King Diamond s pěticí skvělých sólovek. V táboře kapely to v roce 1993 vypadalo docela na idylku, přestože se schylovalo k bouřce. Říká se, že vítězná sestava se nemění, ale u Mercyful Fate nikdy nešlo nic podle pravidel. První zmizel bubeník Morten Nielsen, který s kapelou ani nevyjel na turné a zpětně o něm Shermann s Diamondem mluvili jen jako o hráči, který byl najmutý pro potřeby nahrávání "In The Shadows". Na bubenickou stoličku promptně zasedl multiinstrumentalista Snowy Shaw, který už měl za sebou hraní s Kingem Diamondem a v té době měl vlastní kapelu Memento Mori, kde působil i s kytaristou Mikem Weadem, s nímž se v příběhu Mercyful Fate rovněž setkáme.
Druhá ztráta byla citelnější. Na koncertních pódiích se na místě basisty objevil teprve devatenáctiletý Sharlee D`Angelo, čímž bylo dáno na vědomí, že venku ze hry je i basista Timi Hansen. Idylka a postcomebacková euforie jako kdyby se začínala vytrácet. Navíc King Diamond se nechal slyšet, že chce znovu rozjet sólovou kariéru. "Ovšem klidně vedle sebe můžou existovat Mercyful Fate i King Diamond," svěřil se zpěvák časopisu Metal Hammer. Přišlo jaro 1994 a Mercyful Fate se Shawem a D`Angelem jako právoplatnými členy nastupují do studia. ze hry tentokrát zůstal producent Brian Slagel, který měl velký podíl na "In The Shadows" a většinu producentské práce obstaral Diamond se Shermannem.
I když kapela opět začala mluvit o vnitřní jednotě a semknutosti s novou rytmickou sekcí, ta nakonec nebyla připuštěna ke skladatelskému procesu. Největší podíl z něho si pěti kousky ukousl sám Diamond, přičemž Shermann je podepsán pod čtyřmi skladbami a Michael Denner pod dvěma. Ovšem na jeho bedra padl největší hit alba, úvodní věc "Nightmare Be Thy Name", kterou kytarista ozdobil překrásnými orientálními motivy v úvodu. Denner má na svědomí ještě skladbu "Mirror", která však nedosahuje úrovně zmíněného otvíráku. Jak už bylo zmíněno nejvíce při skladatelské chuti byl ale sám Diamond...
Jsou to právě jeho skladby, které celé desce (když pomineme "Nightmare Be Thy Name") dominují. Z jeho písní nejvíce vyčnívá titulní "Time", která má rozpolcenou atmosféru a dvě tváře, na jaké už byl posluchač od Kinga zvyklý. Výborná je i "Angel Of Light", která by se díky kytarovým vyhrávkám, podobným těm, kterými proslul Andy LaRoque, vyjímala spíše na Kingových sólovkách. "Witches` Dance" naopak sází na stísněnou atmosféru, která houstne už od úvodu a "My Demon" zase těží ze změn temp, kdy přetvrdé kytary střídají až maidenovské vyhrávky.
A Shermannovy věci? Z těch je na "Time" nejdůležitější "The Mad Arab", kterou zcela pochopitelně uvede orientální motiv, aby pak skladba pokračovala spíše v klopýtavém tempu, které z ní dělá jednu z těch nejvíce výjimečných položek alba. "Text k téhle věci je o Abdulovi Alhazredovi, což je jedna z nejlepších postav od H. P. Lovecrafta," připomněl Diamond dávného mistra hororu. Za zaznamenání stojí i závěrečná "Castillo Del Mortes", která staví na španělských motivech v úvodu, jenž však brzy utnou sekané kytary a Diamondův hluboký zpěv. Skladba se ale brzy rozjede do sprintu a zakončuje album ve velkém stylu.
"Time" by se dala nazvat logickým pokračováním "In The Shadows". V druhé etapě vývoje Mercyful Fate nedošlo k tak překotnému pokroku jako mezi přímočarou "Mellisou" a o poznání progresivnějším "Don`t Break The Oath". "Time" sice není tak přístupná a hitová jako "In The Shadows", ale pro Mercyful Fate je to velmi důležitá deska, která potvrdila jak legitimitu nové sestavy, tak i fakt, že comeback nebyl jen plácnutím do vody a že je nutné s touto kapelou do dalších let počítat.
|
