Že „Amends“ bude nebývale smutná deska, to se nechalo čekat. Grey Daze totiž sice nikdy nezanechali žádnou zřetelnou stopu na rockové scéně a fungovali jen v letech 1993 až 1998, kdy vydali dvě dávno zapomenutá alba, ale byli také kapelou, která představila zpěváka Chestera Benningtona. Ten pak díru do světa udělal o pár let později, když nahradil Marka Wakefielda v začínajících Linkin Park. „Hybrid Theory“, „Meteora“, „Minutes To Midnight“, to byly desky, díky kterým se Linkin Park s Benningtonem v čele stali jednou z největších rockových kapel a kvůli nezaměnitelnému hlasu Bennington jedním z nejlepších zpěváků všech dob. Tento příběh měl ale velice smutný konec. Všechno skončilo 20. července 2017 v Benningtonově rezidenci v Palos Verdes, kde byl zpěvák nalezen visící na špagátu.
Krátce před nešťastnou sebevraždou byli Linkin Park v troskách a Bennington dokonce uvažoval, že dá dohromady svou dávnou kapelu. „Chtěl dělat znovu s Grey Daze, protože ta hudba byla úžasná,“ řekla po čase vdova po Benningtonovi Talinda. Její slova potvrzuje i bubeník Sean Dowdell, který naznačil, že zmrtvýchvstání Grey Daze se datovalo do léta 2015, kdy se už Bennington netajil tím, že Linkin Park jej přestali naplňovat. „Chester tenkrát přišel a povídá: Myslím, že bychom měli dát Grey Daze znovu dohromady. Jenže pak se stalo to, co se stalo. Ztratil jsem přítele, manželka přítele je vdovou a děti přítele jsou bez otce,“ podotkl Dowdell. Byl to právě tento bubeník, který spolu s Benningtonem, pro něhož Dowdell v době dospívání představoval ochránce a staršího bratra, založil na začátku devadesátých let Grey Daze, kapelu, značně ovlivněnou grungeovým hnutím, které se tehdy valilo ze Seattlu. Úspěch tuhle partu ale nikdy nečekal. V době, kdy se zastřelil Kurt Cobain a naplno vypukla grungemánie, byli ještě moc mladí a o pár let později, když si vydali druhé album „… No Sun Today“ už grunge zajímalo málokoho. Ovšem materiálu po nich zůstalo mnoho…
Jestli se před Benningtonovou sebevraždou plánovalo nahrání zbrusu nové desky Grey Daze už navždy zůstane ve hvězdách. „Amends“ je posmrtné album, které bylo seskládáno z toho, co zbylo z dřívější tvorby Grey Daze, ovšem kromě Benningtonova upravovaného zpěvu se nejedná o autentický záznam z doby, kdy byla tahle kapela živá. Pro účely „Amends“ se sešla přeživší rytmika Sean Dowdell a basista Mace Beyers, a na postu kytaristy zesnulého Bobbyho Benishe nahradil Cristin Davis, bralo se z katalogu z devadesátých let, ovšem vyznění je veskrze současné. Staré verze skladeb by v dnešní době rozhodně neobstály, byly nahrávané v roztodivných zvukových podmínkách a proto z nich dodnes přežil jen základ a Benningtonův vokál. Ten však také zcela úplně vypovídá o konci devadesátých let, přestože už tehdy měl tento zpěvák velice silný hlas. Jeho projev byl pro potřeby „Amends“ upravován a remasterován, aby vyhovoval podmínkám dnešní doby.
Proto tato nahrávka zní současně, je zbavena většiny grungeového balastu a spíše se přizpůsobuje Benningtonovým příznivcům z dob Linkin Park než starým fanouškům seattleského soundu. Oproti původním Grey Daze je méně kytarová a objevuje se na ní řada elektronických prvků a producentských fíglů, že se vlastně nemusíme bavit ani o době jejího vzniku. Že je vše transformováno do žhavé současnosti jasně ukazuje pilotní singl „Sickness“, znovu (pokolikáté už?) představující Benningtona hořekujícího nad svým nelehkým odspíváním. Ten rozjede elektronika, důvěrně známá z dob Linkin Park, ovšem žádný útok na špičku hitparád se nekoná. Mnohem sympatičtější je „Sometimes“, jenž představuje Grey Daze v jejich pravém světle. Rozjedou se ozvěny grunge, včetně příšlušného kytarového sóla a skladba tak rozkvétá do krásy. Podobně je na tom i „What`s In The Eye“, kde opět převládá pocit autentičnosti a hudební spřízněnosti s devadesátými lety.
Postupem desky ale tento trend mizí a ke slovu se opět dostávají soudobější vlivy. Těžko říct, jakou roli v tom sehráli hvězdní hosté Brian "Head" Welch a James "Munky" Shaffer z Korn, Page Hamilton z Helmet, kytaristé Chris Traynor (Bush) a Jasen Rauch (Breaking Benjamin) a někdejší člen elektropionýrů Orgy Ryan Shuck, protože deska jako taková postrádá ucelený nápad a pevnou linii. „The Syndrome“ a „In Time“ jsou prázdné balady jako za časů „A Thousand Suns“ nebo „One More Light“ (i když tak špatně rozhodně není), které jen demonstrují Benningtonův skvělý hlas, ale opět se vkrádá myšlenka, co mají společného se zvukově úplně odlišnou původní kapelou. Lépe zní „Just Like Heroin“ (jenž je bezpochyby jednou z nejlepších věcí na albu), která se opět vrací k podstatě Grey Daze. Zase působí jako ostrůvek naděje, který rychle mizí pod nánosem elektroniky v „B12“ a popovým balastem „Soul Song“ a „Morei Sky“. To sice ve své podstatě nejsou špatné věci, jako obě závěrečné „She Shines“ a „Shouting Out“, ale chybí jim (jedné jako druhé) pocit uvěřitelnosti a autentičnosti.
„Amends“ tak může být těžko vnímána jako Benningtonova labutí píseň, když skladby z obou dávných nahrávek, z nichž zůstala torza, byly zamýšleny trochu jinak. Je podivné, že tahle deska vznikla pod hlavičkou Grey Daze, přestože základy skladeb tato kapela skutečně vytvořila. Výsledek je ale poněkud rozpačitý.
|
