Jen co vyšlo minulé album „Voodoo“, musel King Diamond znovu řešit menší personální krizi, jelikož začala převládat nespokojenost s kytaristou Herbem Simonsenem. Náhrada za něho se našla rychle, když King objevil mladého kytaristu Glena Drovera, který se svým bratrem Shawnem vedl od začátku devadesátých let powermetalovou kapelu Eidolon. Jen co se Drover zabydlel v sestavě, bylo nutné řešit ještě post basisty. V mezidobí Diamond vydal poslední album s Mercyful Fate, čímž skončila neuvěřitelně hektická devadesátá léta, ve kterých zpěvák paralelně fungoval se svou vlastní kapelou i s Mercyful Fate. Ti krátce po vydání počinu „9“ ukončili činnost a Diamond se v následujících letech mohl věnovat pouze vlastní tvorbě. Než si k sobě z Mercyful Fate vytáhl kytaristu Mikea Wadea, nastoupil s Droverem v sestavě do dallaského Nomad Recording Studios, aby zde rozehrál další ze svých neuvěřitelných příběhů.
Spolu se čtveřicí Diamond, Andy LaRocque, Glen Drover a John Luke Hebert (na postu bubenickém) se ve studiu objevil nový basista Paul David Harbour, kterého metaloví fanoušci znali jako pobočníka kytarového hrdiny Davida T. Chastaina, se kterým působil od konce osmdesátých let v kapele pojmenované po kytaristovi. Hráče vyčerpané z trochu rozpačité desky „Voodoo“ vystřídala nová krev a následující deska „House Of God“ dostala trochu jiné vyznění, než všechna alba z devadesátých let. U „The Graveyard“ a „Voodoo“ trend Kingovi velel k přitvrzování hudby, čemuž nakonec na druhé jmenované desce podlehlo i několik slušných nápadů, které rozmělnila zbytečně tvrdá produkce. U „House Of God“ je to trochu jinak, ale není to jediná změna, kterou tato deska zaznamenala. Trochu jiný byl tentokrát i příběh…
...Základ vyprávění se tentokrát opírá o historické události, v tomto případě smrt Ježíše Krista a legendu o chrámu Máří Magdalény v obci Rennes-le-Château na jihu Francie. V Kingově příběhu však nejdůležitější postava biblických dějin nezemřela na kříži, přestože na něm musela snášet příšerná muka. Vypravěč, tentokrát nejmenovaný, začíná popisovat podivnou chrámovou stavbu, která vznikla právě na místě, kde Ježíš trpěl a ke které tmavým lesem zabloudil mladý muž. Tomu znenadání cestu zastoupil vlk, který jej do chrámu lákal. V chrámu se však vlk proměňuje v krásnou mladou dívku Angel, do které se mladík bláznivě zamiluje a stráví s ní „nejlepší dny svého života“. Vše ale začíná mít stinnou stránku. Angel se mladíkovi svěří s tím, že na něho celou dobu čekala, protože právě on bude hlídat chrám místo ní, a ona získá kýženou svobodu. Láskou zaslepený mladík souhlasí, ovšem Angel z jeho života mizí a on zůstává v chrámu sám. Šílenství dostupuje vrcholu, když muž objeví v katakombách sochy s tvářemi Panny Marie a Ježíše Krista, mající společnou trnovou korunu. Mladík ztrácí zdravý rozum a volá na pomoc boha i ďábla. V tu chvíli se po chrámu rozlije ostré světlo, ve kterém mladík spatří postavy, které mu sdělují, že se dostal do míst, kam nesmí žádný smrtelník vkročit a že ony jsou těmi, kdo mají moc nad Bohem i Satanem…
Ke zpracování tohoto příběhu se King hudebně více vrací do minulosti, do osmdesátých let, až někam k legendární „Abigail“. Kytary najednou zase hrají čistěji než na „The Graveyard“ nebo „Voodoo“, přidává se větší dávka melodičnosti a hitovosti. Přestože intro „Upon The Cross“ patří v Diamondově diskografii mezi ty méně nápadité, hned otvírák „The Trees Have Eyes“ ukazuje, že Kingova forma, která se v posledních letech drolila mezi Mercyful Fate a jeho vlastní příběhy, je zpět. Do této skladby dává větší porce vokálních kreací, dokonce simuluje vlčí vytí, ale nezapomíná ani na melodičnost. Ta naprosto obejme následující dvě věci - „Follow The Wolf“ a zejména titulní „House Of God“, která se stala ultimátní hymnou této desky a vrací Diamonda k takovým klenotům jako „The Family Ghost“ nebo „Sleepless Night“. I když v některých skladbách jako „Black Devil“ nebo „The Pact“ se zase přiostřuje, zejména díky souhře LaRocquea a Drovera forma zůstává totožná.
O tom, že byl Diamond v roce 2000 při chuti svědčí i fakt, že kromě pěti skladeb, kde je spoluautorství přiznáno LaRocqueovi, vytvořil celou desku sám. Přispěl i naprosto skvělou „Just A Shadow“, která se může honosit progresivními riffy a zajímavou vokální linkou nebo závěrečnou (pokud pomineme trochu zbytečnou instrumentálku „Peace Of Mind“) „This Place Is Terrible“, v níž upoutá pozornost kombinace maidenovsky cválavého tempa, podivně nazvučených bicích a sekaných riffů, které spadají do módy devadesátých let. Celkově sice tato skladba nepatří mezi ty zásadní okamžiky desky, spíše dotváří její atmosféru, která je v tomto případě velice přitažlivá, i když trochu odlišná od ostatních Diamondových alb.
„House Of God“ tak představuje jeden z vrcholů Kingovy diskografie a patří mezi stěžejní díla mistrova post-zenitového období. Je proto škoda, že v této sestavě nevzniklo více počinů, protože takřka hned po vydání desky ze sestavy mizí Drover, který následně posílil Megadeth. Hned za ním odchází i bubeník Hebert a nakonec i basista Harbour, aby se Diamondova doprovodná kapela začala formovat do sestavy, která přetrvala další řadu let.
|
