Nechybělo málo a novou desku kanadských legend hardcore punku D.O.A. jsme už nemuseli poslouchat. Byly totiž okamžiky, kdy to s nimi bylo nahnuté a to především proto, že si zpěvák, kytarista a hlavní postava kapela Joe Keithley postavil hlavu a rozhodl se kariéru této party zaříznout. To se naposledy stalo před osmi lety, po vydání alba „We Come In Peace“, kdy se Keithley rozhodl, že má punku plné zuby, svůj vztek a frustraci ze společenské situace půjde ventilovat přímo do politiky a následující rok D.O.A. strávili na rozlučkovém turné. Joe však zjistil, že politika nebude až tak úplně jeho pravé místo a v září 2014 oznámil, že vrací D.O.A. zpět k životu a hned představil novou sestavu, která měla kapele vlít čerstvou krev. Přišly dvě desky „Hard Rain Falling“ a „Fight Back“, které opět D.O.A. etablovali na scéně.
Kromě Keithleyho už u toho nebyl nikdo z jeho dávných spolupracovníků (léta na baskytaru v D.O.A. hrával také dnes už zesnulý Randy Rampage, který nazpíval alba „Alison Hell“ a „Criteria For A Black Widow“ thrashmetalových Annihilator), ale to na zvuk D.O.A. nemělo žádný velký vliv. Přece jen tahle kapela vyložila všechny karty už na debutu „Something Better Change“, kdy si vzala politické agitky britského punku, hardcorovou nasranost newyorské scény, k čemuž přihodila vlastní melodie, které Keithley přednášel svým typicky hovězím hlasem. Tento mix, spolu s vytrvalostí navzdory komerčnímu neúspěchu napříč osmdesátými lety, z nich nakonec udělal legendu, která v domovské Kanadě je stále oldschool punkovou legendou číslo jedna. Pomohla jim také dávka humoru, když byli schopni vypustit nahrávky jako „Kings Of Punk, Hockey And Beer“, ale i vyhraněné politické názory, které káply do noty nejednomu posluchači.
A právě politická agitka je základem novinky „Treason“, která má na jednu stranu dokladovat, že D.O.A. jsou po svém comebacku z roku 2014 stále zde a při síle, ale také demonstrovat Keithleyův odpor vůči současnému prezidentu Donaldu Trumpovi. Jeho portrét nejenže zdobí obal aktuální nahrávky (originální to není, před nedávnem to udělali i Anti-Flag), ale D.O.A. na novinku umístili i skladbu „Fucked Up Donald“, kterou natočili už v roce 2016, v době, kdy Trump mířil do Bílého domu. „Fucked Up Donald“, ostrá, něco málo přes minutu dlouhá jízda, hraná v bleskovém tempu, se tak stala jakousi výkladní skříní desky. Hudebně není nijak objevná (ostatně jako celá „Treason“), ale má jasný názor a ukazuje znovu D.O.A jako vyhraněnou kapelu. Pokud k tomu přičtete úvodní „All The President`s Men“, je jasné, že zde se politikaří ostošest. Proto také z „Treason“ stříká enegie i nasranost na sto honů a deska kolem vás profičí, aniž se nestačíte nadechnout. Aby také ne, když má jen necelých dvacet minut…
Svou stopáží, ale i energií odkazuje na klasickou nahrávku D.O.A. „Hardcore `81“, a v plné nahotě ukazuje, že za tu dobu se toho změnilo pramálo. Klasický fanoušek tedy bude spokojen. Kapela si nedovolí ani na vteřinu vyloženě zpomalit a skladby „It Was D.O.A.“ a „My My Hey Hey“ (svojská coververze Neila Younga, obsahující trochu zpěvnější melodie) jsou stále hrány velice svižně. Dojde sice na trochu úsměvnější okamžiky, jako v závěrečné „It`s Treason“, v níž jako by se muzikanti sami ztráceli ve zbrkle nasazeném tempu v úvodu skladby, ale pozitiva nakonec rozhodně převažují. Nejsou sice tak silná, že by z „Treason“ udělaly zásadní desku D.O.A., protože kapela má zlaté časy dávno za sebou, ale ponechaly jí důstojnost, jakou si podobná legenda zaslouží.
„Treason“ je taková malá, vzteklá záležitost, která je rezentována jako řadová deska, přestože má pouze krátký EP formát. To ale u D.O.A. není nic nového, stejně jako hudební a textová náplň alba. Kapela tak drží svůj status quo. To podstatné už dávno řekla a teď tvoří už jen alba, která si stále drží svou úroveň, ale překvapit už nemůžou.
|
