Přestože v táboře Kinga Diamonda panoval po vydání „The Puppet Master“ očividný klid, jenž zasáhl i sestavu, která se neměnila, trvala příprava desky „Give Me Your Soul… Please“ nezvykle dlouho. Přece jen čtyři roky trumfla jen pauza mezi deskami „The Eye“ a „The Spider`s Lullabye“, kdy však došlo k nastartování comebacku Mercyful Fate, ovšem tentokrát se mezi léty 2003 a 2007 nic podobné nestalo. Zlé hlasy mluvily o tom, že Kingovi vyschla studnice nápadů. Mercyful Fate mlčeli a mlčel i sám Diamond. V roce 2004 sice vyšlo živé album „Deadly Lullabyes“, ale fanoušci vyhlíželi spíše další albový příběh, protože „The Puppet Master“ leckteří z nich považovali za další novodobý vrchol Kingovy tvorby.
Místo toho Diamond objížděl svět s koncertním programem, do kterého na jeden koncert (v dubnu 2006 ve švédském Göteborgu), jako host naskočil i bubeník Mikkey Dee (v té době působící v Motörhead, dnes člen německých legend Scorpions), který s Kingem prožil dobu jeho největší slávy. Ovšem zbožné přání fanoušků, aby se tento švédský muzikant vrátil po Diamondův bok, nebylo vyslyšeno. Místo toho začaly prosakovat informace, že přece jen nová deska bude a že Diamond už obývá Nomad Recording Studios v Dallasu, kam se před lety odstěhoval z rodného Dánska. Dalo se tak čekat, že nový děsuplný příběh je už za dveřmi. Do světa se rozlétl koncem června 2007.
… Základem vyprávění je osud dvou zabitých dětí, holčičky a chlapce, které v jejich domě rozsekal sekerou jejich vlastní otec. Vypravěčem je tentorkát (jako například u alb „Them“ či „Conspiracy“) sám Diamond, který žije se svou kočkou Magic v domě u Ďáblova jezera, kde se začnou dít podivné věci. Jednou zahlédne v zrcadle obraz zakrvácené holčičky, která sestupuje po schodech do sklepa. V tu chvíli se začíná rozplétat příběh zmíněné dvojnásobné vraždy, neboť duše obou dětí odešly před tribunál posledního soudu. Ten dívku pošle do nebe, ovšem chlapce, v domnění, že jde o sebevraha, do pekla. S tím se holčička nechce smířit a začne pátrat po hříchy nezatížené duši, která by pomohla jejího bratra osvobodit z pekelného zajetí. Začíná tak hra o Kingovu duši, při které on sám skoro přichází o rozum. Sedí mokrý a promrzlý v pokoji a sleduje, jak se před ním zakrvácená dívenka zhmotňuje a svěřuje se mu se svým plánem. King ji ovšem přesvědčí, že jeho duše není tak neposkvrněná, jak by bylo pro její účely zapotřebí. Konec je neuzavřený, protože holčička nakonec tento fakt uzná a stěhuje se do dalšího domu. Ten může být kdekoliv…
„Give Me Your Soul… Please“ však představovalo v době svého vzniku mírné zklamání, které přetrvává dodnes. Nejen tím, že King pustil na trh příběh, který nebyl tak poutavý jako v případě „House Of God“, „The Puppet Master“ nebo starých klasik, ale i hudební složka byla alba poněkud nevýrazná. I když nešlo o žádný propadák, bylo znát, že forma kapely začíná trochu opadat. Opakovala se situace z dob „Abigail II: The Revenge“ a posluchač mohl mít pocit, že nápady se začínají už trochu opakovat, včetně kdysi průkopnické práce kytaristy Andy LaRocquea. Trochu fousaté riffy jsou základním kamenem skladeb typu „Never Ending Hill“, „Is Anybody There?“ nebo „Cellar“, které si těžko budou hledat místo mezi vyhledávanými skladbami Kinga Diamonda. O to více však zaujme „The Floating Head“, kde se kytaristé pouští do sekané (skoro až metalcorové) práce, čímž dělají skladbu mnohem zajímavější a ukazují, kudy by Diamondova cesta mohla v budoucnu vést. Tato skladba je autorským dílem Andyho LaRocquea, který tentokrát napsal s Kingem bezmála polovinu desky a stojí rovněž za největší hitem alba, (skoro)titulní „Give Me Your Soul“. Sám Diamond tentokrát vydoloval z vlastní autorské díly především skladbu „Shapes In Black“, s kabaretním úvodem, jež ostře kontrastuje s celkovou (až doommetalovou) atmosférou skladby, čímž se řadí k tomu nejlepšímu, co tahle deska nabízí.
Vrcholy zde samozřejmě jsou, ale nejsou už tak zřetelné, jako u řady předcházejících alb. Diamond si na „Give Me Your Soul… Please“ vybíral trochu slabší hodinku. Desku trochu poškodila aféra profesionálního kanadského wrestlera Chrise Benoita, který tři dny před emisí desky brutálním způsobem zavraždil svou manželku Nancy a syna Daniela, v čemž řada Diamondových odpůrců spatřovala paralelu s právě vydávanou deskou. Mnohem více však kariéru dánského umělce poznamenal rok 2010, kdy se musel podrobit trojnásobného bypassu, který mu lékaři udělali po sérii srdečních problémů. „Vrátím se ale v plné síle,“ vzkázal King ještě z nemocničního lůžka, aby pak slova dokázal triumfálními koncerty v roce 2013.
Tenkrát u toho ještě byl basista Hal Patino, se kterým se však King o rok později ošklivě nepohodl. Oznámil, že pro něho už místo v kapele není a nastínil, že se s Patinem rozešel, stejně jako v roce 1991, kvůli drogám. Později své prohlášení korigoval tím, že po něm Patino chtěl „nesmyslně vysokou částku“ za absolvování dalších koncertů. Sám Patino mediální přestřelku dovršil dlouhým facebookovým postem, kde objasňoval důvodu svého odchodu (Diamond sám hovořil o vyhazovu), přičemž zmínil, že z finančních důvodů se s Kingem rozešli kdysi i Pete Blakk a Mikkey Dee. „Jsi jen unavený, zahořklý a starý chlap,“ uzavřel své prohlášení Patino. Ať už to bylo, jak chtělo, jedno je jisté a to, že s baskytarou v ruce stojí po Diamondově boku od té doby Pontus Egberg, původně člen hairmetalových The Poodles. S ním ale pokračuje čekání na novou desku. Její původně ohlášené květnové vydání je zamlženo do ztracena a fanoušci tak loni dostali jen pilotní singl v podobě velmi dobré skladby „Masquerade Of Madness“. Ovšem ani obstrukce ohledně vydání, ani reunion Mercyful Fate, ani zjevně podivné praktiky uvnitř Diamondovy kapely nemohou změnit fakt, že tento Dán je jedním z nejoriginálnějších hudebníků všech dob.
|
