Minulá desetiletka dokázala, že Ron Keel je dnes už úplně jiným umělcem, než v osmdesátých letech, kdy pod producentským dohledem Genea Simmonsem z Kiss bouřil v domovských Keel s heavymetalovou hymnou „The Right To Rock“. Ten přerod začal na jeho sólové desce „Metal Cowboy“ z roku 2014. Tehdy už bylo jasno, že je s Keel v podstatě konec a jen lehce nadprůměrné album „Streets Of Rock N`Roll“ pomalu zapadávalo vrstvou prachu. Ron na „Metal Cowboy“ působil jako politý živou vodou. Odhodil původní heavy metal (se silným hairmetalovým akcentem) a otočil svůj zájem k jižanskému rocku a řádně přivrzenému country. Tehdy mu v jeho restartu nejvýrazněji pomohli kytaristé Frank Hannon z Tesly a Brent Muscat z Faster Pussycat, jejichž služeb ale už následně nebylo zapotřebí.
Keel pak postavil regulérní kapelu, což dokumentoval loni s debutem „Fight Like A Band“ pod hlavičkou Ron Keel Band. Tato deska potvrdila Keelův současný směr, v němž sice ubylo country vlivů, které sice úplně nevymizely, ale spíše uvolnily místo fůzi klasického hard rocku a jižanského rocku. A tento trend ještě prohlubuje současná kolekce „South X South Dakota“. Ta sice není zobrazením aktuální skladatelské formy Keela a jeho party, spíše má být dárkem fanouškům zpěváka, který se ucházel o post zpěváka Black Sabbath, když tuto legendu po krátké epizodě opustil v roce 1984 Ian Gillan. „South X South Dakota“ je sbírkou coververzí, ve kterých se Keel vyznává ze své lásky k ikonám jižanského rocku jako Lynyrd Skynyrd, The Allman Brothers Band, Molly Hatchet, 38 Special nebo Blackfoot. A ta láska je cítit z každého tónu desky…
Jestliže jste Keel kdy brali jako vcelku tuctovou kapelu, která hegemonům osmdesátých let hleděla z dálky na záda, jeho sólová kariéra je přece jen o něčem jiném. Ron dal volný průchod svým hudebním láskám, což se na „South X South Dakota“ ukazuje ještě výraznějším způsobem, než na „Metal Cowboy“ a „Fight Like A Band“. Předělávky zde představené jsou hrány ostřejším způsobem, než jak je posluchač zná z originálu a Keel je opatřil vlastním feelingem, včetně své nezaměnitelného hlasu. Celá kolekce má rovněž dobrou produkci a moderní, ovšem zcela čistý zvuk, který jí dělá sevřenou a soudržnou, přičemž o kvalitě skladeb se diskutovat nemusí. Většinu jich fanoušek jižanského rocku zná jak své boty (i když nedošlo na „Sweet Home Alabama“) a i dávný staromilec musí zákonitě uznat, že Keelovo provedení své kouzlo má.
Vrcholů alba je více. Výborný start obstará známá „Train Train“ od Blackfoot, kterou Keel předkládá v lepším podání, než kdysi Warrant na slavné „Cherry Pie“ a kam skvěle zapadla foukací harmonika z úvodu. Výborná je rovněž „Don`t Misunderstand Me“ od Rossington Cllins Band s hostující mladou zpěvačkou Jasmine Cain a zejména balada „Red White & Blue“ z repertoáru Lynyrd Skynyrd, kam se Keelovi a jeho partě podařilo dostat prosluněnou atmosféru amerického léta. Výhodou této desky je také gradující finále, kde přesvědčí „Homesick“ od countryového pěvce Kanea Browna a zejména pak „Ghost Riders In The Sky“, kterou původně měli v repertoáru Outlaws. Tu Keel dokonale využívá k vokálním kreacím, ve kterých svůj hlas v jinak trochu otřepaném refrénovém popěvku šponuje do výšky a výrazné asistence vřískavým kytarových sól. Nakonec se povedl i živý záznam meddley skladeb legendárních Creedence Clearwater Revival, kde nejvíce ční střední část v podobě skladby „Bad Moon Rising“.
Pokud někdo měl po „Metal Cowboy“ a „Fight Like A Band“ pochybnosti o tom, kam kariéra Rona Keela směřuje, teď je už naprosto jasno. Stejně jako u těchto dvou alb, tak i u „South X South Dakota“ je cítit, kam Ronovo srdce v současnosti patří. Z alba opět dýchají letité zkušenosti, nadhled i velké nasazení, se kterým jsou skladby hrány. Pro Ronovy příznivce může být jeho současná kariéra cennější než dávná alba Keel.
|
