Ville Laihiala je ostřílený harcovník. Nikdy mu nebude zapomenuto jeho členství u finských Sentenced, se kterými sice nenatočil jejich monolit a mistrovské dílo melodického death metalu „Amok“, ale alba „Down“, „Frozen“ nebo „Crimson“ patří k tomu lepšímu, co kdy nabídla scéna gotického heavy metalu. Jenže Sentenced jsou už patnáct let minulostí. Jejich poslední počin „The Funeral Album“ byl suverénně nejslabším dílem od debutu „Shadows Of The Past“. Všechny naděje na reunion Sentenced se rozplynuly v roce 2009, kdy vypovědělo srdce hlavnímu tůvrčímu mozku kytaristovi Miikovi Tenkulovi. V té době Laihiala vedl svůj projekt Poisonblack, jakýsi kříženec starých garážových kapel a odkazu Motörhead. Jeho kariéra však po prvotních úspěších a koketérii s gotickým rockem nabrala poněkud sestupnou tendenci a průměrné album „Lyijy“ z roku 2013 bylo posledním. Laihiala nelenil a postavil si kapelu další, S-Toll…
Ta toho se světem Sentenced a Poisonblack nemá mnoho společného. To, co naznačila hrstka singlů začátkem roku 2017, to v témže roce dotáhlo debutové album „Tolerance 0“ do konce. S-Tool se na něm představili jako kapela, která sice má kořeny v gotickém rocku či metalu, ovšem slyšené spíše v náznacích. Hlavním motorem její tvorby jsou tvrdé groovemetalové riffy, které čerpají z vlivu devadesátých let a kapel typu Pantera či Fear Factory. I Laihialův projev zdrsněl, a i když je stále rozpoznatelný a nedere se do poloh, kde je v současné době doma třeba Phil Anselmo, už to není ten podmanivý hlas jako v dobách „Down“ od Sentenced. I hudba S-Tool je mnohem méně sugestivní a atmosférická, než bylo zvykem u zmíněných finských legend nebo v začátcích Poisonblack.
Už vpád do úvodní „Motherfucker“ (ten název skutečně s temnou romantikou nemá nic společného) a Laihialův vychlastaný řev jako kdyby ukazoval, jaká je filozofie S-Tool. V tu chvíli se rozjíždí tradiční groovemetalová mlátička, kdy zpěvák plive ostrá slova a kytary pádí nekompromisně vpřed. Své kouzlo to jistě má, ale ruku na srdce, chcete od Laihialy slyšet právě tuto polohu? S-Tool roztáčí dál riffová kolečka a skladby „St. Bastard“, „F.O.S. (Gutting The Pig)“ a „Hole“ jedou přesně v tomto mixu heavy metalu, hardcoru a thrashe. Vrcholem zuřivosti je rifforáma „The Inhumanist“, kam už kapela roubuje (stejně jako v případě „St. Bastard“) slušné melodie, které sice nic nevypovídají o hitovém potenciálu, ale přece jen album ozvláštňují. K větší melodičnosti se pak deska láme s „Ego Cancer“. Tu sice uvede uširvoucí baskytara, kterou pohání vpřed ultrarychlý riff, ale refrén už dává vzpomenout na lepší momenty Laihialovy kariéry.
Na ty se rozvzpomíná i v „I Hate Yourself“, kde nervní riff přenese skladbu do sloky a refrénu, jenž upomene lepší chvilky Poisonblack, a zejména pak v „The Killing Floor“, která má důvěrně známou gotickou atmosféru (když si odmyslíte tu natlakovanou kytaru) a vyhrávky v refrénu mohou svou náladou připomenout Sentenced. Jsou to sice takové střípky, ale posluchač je za ně vděčný, protože působí jako pramen čisté vody v záplavě riffů a drsného zpěvu. K tomu modelu se S-Tool vrací v závěrečné hardcorově vyřvané „Body Bag“, čímž se uzavírá kruh a kapela se vrací k úvodní „Motherfucker“, což ale není úplně nejšťastnější způsob.
Možná chtěl Laihiala s „Exitus“ ukázat, jak se vyvíjí jeho kariéra, ovšem je nutné konstatovat, že tento vývoj nepatří mezi ty nejlepší. V Sentenced působil mnehm disciplinovanějším a serióznějším dojmem a vkládaly se do něho slušné naděje. Ty však nezúročil ani s Poisonblack, přestože našlápnuto tahle kapela měla dobře. Nezúročuje je ani s S-Tool, kde se vrhl ještě na trochu omezenější hudbu, navíc nijak osobitou...
|
