Britská formace Vega se už prokousala desetiletkou své existence, v níž si vybudovala svou pozici na AOR/hardrockové scéně, kde dnes její název patří mezi ty soubory, od kterých lze očekávat slušné skladby a především velmi dobře zvládnuté řemeslo. Otázka je, jestli to v záplavě kapel, které chrlí italské vydavatelství Frontiers Music stačí. Vega totiž patří mezi jednu z nich, ovšem je nutné zmínit, že se nejedná o naslepo splácaný projekt, který pospojoval různá jména bez ladu a skladu, a doplnil je univerzálními muzikanty a autory. Vega je soudržná parta okolo dvojčat Jamese a Toma Martina a zpěváka Nicka Workmana, která na scénu v roce 2009 přišla s jasnou vizí. Nebyla sice tehdy (a ani tomu tak není dnes) nijak objevná, ale postupem času si dokázala své posluchače najít a jim předkládá desky stabilní úrovně.
Jsou to právě bratři Martinové, kteří dohlížejí na kvalitu nahrávek, protože než si Vegu založili, patřili k těm muzikantům od Frontiers, jejichž jména se objevovala v různých projektech. Hrou i skladatelským umem přispěli na alba takových umělců jako je Ted Poley (Danger Danger), James Christian (House Of Lords) nebo Danny Vaughn (Tyketto), což je výčet, který jejich kapele zaručuje jistou úroveň kvality. A že je Vega slušná kapela, ukázala tato parta už na deset let starém debutu „Kiss Of Life“. Ten se nakonec stal jakýmsi jejich manifestem, deskou, kterou tito muzikanti vlastně dodnes nepřekonali. Ne sice, že by ostatní alba představovala sešup dolů, ale při minulém počinu „Only Human“ už nejeden fanoušek povytáhl obočí, protože se začala projevovat jistá stagnace a opotřebení materiálu, jako kdyby mizel moment nadšení, ze kterého Vega žila ještě dlouho po „Kiss Of Life“…
Fanoušci, kterým se „Only Human“ zdála vcelku nudná a nezáživná deska, očekávali novinku „Grit Your Teeth“ s mírnými rozpaky. Doufali sice, že Vega překlene tvůrčí krizi a nabídne opět desku plnou entuziasmu, ovšem na druhou stranu klesající kvalita byla u postupující diskografie téhle party citelná. A že by se Vega vrátila ke kvalitám debutu, to se snad ani čekat nedalo. A také se to nestalo. Pozitivní zpráva pro fanoušky je, že tvůrčí krize se zdá být odvrácena a kapela opět najela do správných kolejí. Někde to sice jde ztuha, ale v určitých místech je oproti minulé desce cítit citelné zlepšení. Co vyloženě nenadchne, je začátek alba. Úvodní „Blind“ se totiž rozjíždí ztěžka a nefunkční refrén jen podtrhuje fakt, že ani v roce 2020 se kapela nedokázala naladit na stejnou vlnu jako před deseti lety. Zcela nepřesvědčí ani "(I Don`t Need) Perfection“ a titulní „Grit Your Teeth“, kde Vega stále postrádá lehkost soundu a výraznější hitové momenty.
Na ty nakonec dojde. Situace se rapidně zlepší s příchodem skladby „Don`t Fool Yourself“, která kapelu polije tak potřebnou živou vodou. Vega v tu chvíli opustí hardrockovější tvář a vrhne se někam na hranice hair metalu a AOR, což je poloha, která jí na této desce sluší nejvíce. S „Don`t Fool Yourself Again“ totiž kapela začne sázet jeden potenciální hit za druhým. Z „Consquence Of Having A Heart“, „Save Me From Myself“, „How We Live“ nebo „Done With Me“ doslova stříká energie, podobná té, jakou měli Danger Danger kdysi na svém debutu z devětaosmdesátého a Vega právě zde dokazuje, že byla zbytečně brzy odepisovanou kapelou. Skladby tohoto ražení jsou pro kapelu cesta do budoucna, protože právě zde mohou bratři Martinové ukázat, že jsou skutečně silnými skladateli s čichem na silné melodie. Ty sice nejsou nijak světoborné, ovšem Vega je umí do svých skladeb vkusně zakomponovat a vytvořit z nich stylové hity.
„Grit Your Teeth“ je tak pro britskou šestici důležitá deska. Není jejich nejlepší. Kvalit debutu a ani následující „What The Hell!“ nedosahuje, ale může se směle rovnat s trojkou „Stereo Messiah“ a další dvě alba s přehledem strčí do kapsy. S touhle deskou jako kdyby Britové chytli druhý dech a jelikož jsou relativně mladou kapelou, dá se počítat s tím, že ještě mohou vydat řádku dobrých nahrávek.
|
