Osobité těleso z kanadského Vancouveru The Real McKenzies oslaví už brzy třicetileté výročí působení na scéně. Ovšem co znamená tohle číslo pro punkovou partu? Vcelku originální, zaměřující se na keltské motivy na kvapíkovém základu, ale stále pořád punkovou. Už to v historii zaznělo několikrát, ať už to bylo od Johnnyho Thunderse, Lemmyho Kilmistera nebo členů Ramones – jednou pankáč, navždy pankáč. A proto třicet let působení na scéně může být udivující jen v tom, že i pankáči se dožívají vyššího věku. Ovšem v případě tvorby, kterou za tu dobu The Real McKenzies servírují svým příznivcům, už nikoliv. Když vyjde nová deska těchto sympatických Kanaďanů, vždycky víte přesně, jak bude znít. Jakákoliv odchylka od typického zvuku by se brala jako zrada původních ideálů a to by jim jejich fanoušci rozhodně neodpustili.
U The Real McKenzies už dávno přestalo vadit, že si vzali dávný mustr z průkopníků folk/keltského punku The Pogues, protože léty přesvědčili, že tyto vlivy uchopili za správný konec, a i u zdánlivě vyčpělého žánru měli celou dobu co říct. A to i navzdory tomu, že tahle kapela vystřídala už pěknou řádku členů a kámen na kameni nezůstal ani v případě novinky „Beer And Loathing“, neboť oproti tři roky starému počinu „Two Devils Will Talk“ zůstal po boku frontmana Paula McKenzieho jen hráč na dudy Aspy Luison. Změny v obsazení jsou ale pro tuhle partu typické a nikdy neměly žádný vliv na to, jak která deska bude znít. Paul McKenzie drží opratě pevně v ruce a nepřipustí žádnou změnu, žádný pokrok, a to ani ten švejkovský v mezích zákona…
Na „Beer And Loathing“ si však vybírá slabší chvilku. Jako kdyby trochu docházela energie z minulých let a kapela nabírala nové síly. Novinka sice není až tak odlišná nebo o tolik horší deska než předchozí (minimálně dvě) alba, ale přece jen stěžejních nápadů je zde o něco méně. Možná „Beer And Loathing“ uškodila větší orientace na kytarovou hudbu, která tentokrát mírně upozaďuje dudy, jenž přece jen byly pro tuhle kapelu signifikantní. Tím se však nestávají The Real McKenzies více punkovou kapelou, protože kromě typických vypalovaček „Big Foot Steps“, „Nary Do Gooder“ nebo „36 Barrels“ se sází především na střední tempa, což může být v případě punkové kapely vždy průser. Tady to tak hluboko nespadlo, ale přece jen to není tvář, jež téhle kapela sluší nejvíce.
Když album odstartuje skoro až melancholickou „Overtoun Bridge“, vedenou bezmála až v baladickém tempu, hodně si tím pohrává s věrností fanoušků. Skladba to není špatná, ale jako otvírák desky je naprosto nevhodná. Album se tím probouzí trochu těžce a i když i tentokrát zůstává jistá kvalita zachována (což se dalo čekat), tak pocity nejsou tak veskrze pozitivní, jako tomu bylo třeba u pět let staré „Rats In The Burlap“. Opakovaným poslechem sice deska roste a člověk si zvykne i na méně výrazné kousky typu „Death Of The Winnipeg Scene“, „Whose Child Is This“ nebo „The Cremation Of Sam McGhee“, u kterých nakonec rovněž uzná, že nejsou špatné, i když k euforickým stavům mají tentokrát dál než podobné skladby z minulosti. Nicméně nelze ani tak říct, že by album muselo nutně skalním fanouškům kapely způsobit nějaké zásadní zklamání.
Na to jsou The RealMcKenzies už příliš zkušení a vyhraní. Paul McKenzie opět vypráví své příběhy plné hrdinských kousků, bouřlivých pijatyk a drsného života na pomezí zákona, dává tomu patřičný patos, který se od něho už očekává, ale přece jen je o něco méně přesvdčivější než v minulosti. Je však velice předčasné hovořit o poklesu formy nebo dokonce úpadku tvorby u těchto Kanaďanů, příště může být zase lépe...
|
