Maryann Cotton, kapele synka Hala Patina Jackieho, si vede vcelku slušně. Těžko říct, zda za tím stojí ještě váha Patinova jména, který byl u toho, když King Diamond tvořil své skvosty jako „Them“ nebo „Conspiracy“ nebo naprosto vystajlovaná image, kde ani Hal mezi trojicí mladých muzikantů nevypadá jako nějaký pivní tatík. To je to první, čeho si na kapele všimnete a po dvou deskách, jež mladý Patino (říkající si podle svého idolu Alice Coopera také ženským jménem Maryann Cotton) vydal, to byl vlastně jediný dojem, který ve vás tahle parta nechala. Pokud jste k nim přišli jako fanoušci King Diamonda, tak vás mohla ukázkově odpudit, protože její hudba je té Diamondově na míle vzdálené. Stylově a vlastně i kvalitativně.
Patino taky u Kinga nebyl žádný skladatel, ale spíše nájemný hráč a showman, a proto si své choutky spolu se synátorem vybíjí právě v Maryann Cotton. Buďme ale spravedliví… Jestliže první dvě alba kapely se pohybovala na hranici průměru, mladému Patinovi se vyčítala přílišná stylizace do pózy a hlasu Alice Coopera, a hudba byla ve své podstatě jen neškodný glam rock sedmdesátých let střižený s hair metalem a AOR, na novince „Hallelujah“ je to přece jen o něčem trochu jiném. Stylově se kapela sice nikam nepohnula, Cotton stále zní jako mladší Cooperův klon, ale jistý posun je znát v songwrittingu, který je na novince trochu obratnější a šikovnější než tomu bylo u alba „Into Eternity“. „Hallelujah“ sice není velká rocková deska, ale přece jen se dobře poslouchá, tedy zejména její první polovina.
Zpočátku zaskočí velké množství středních a pomalých temp, to se ale nakonec začne jevit jako deviza. Právě ve skladbách jako je titulní „Hallelujah“ vynikne práce s melodií, kterou tentokrát kapela skutečně pilovala a v případě této skladby se vyhnula unylosti, když ji vede příjemným územím AOR a sedmdesátkového glamu. Nepovede se to vždy. Proto „Eternal Love Forever“ a závěrečná „My Own Way“ už přetéká sladkobolem a spíše by se obě hodily do repertoáru Eltona Johna než ke kapele, která vypadá jako skuteční hairmetaloví desperáti. O to je ale milejší trochu nervní „Thoe Things To Come“, což je sice také věc vedená v baladickém duchu, ovšem zde ji osvěžují vlivy jižanského rocku, foukací harmonika a velice svižné kytarové sólo.
Pokud se budeme zabývat rychlejšími kousky, musíme jako jasný vrchol jmenovat „Night In California“, která má v sobě kus dávného retra The Night Flight Orchestra (ještě předtím, než tahle kapela začala koketovat s disco rockem) a podmanivou atmosféru, ze které na vás dýchne duch onoho „pohádkového“ koutu Ameriky. Slušně pak zní i následující „I`m Your Saint“. Z té je rovněž sítit rozpálená americká dálnice a snaha kapely o velký stadionový refrén, která tentokrát nepřijde vniveč. Naopak „White Pearls“ je přesně tím typem skladby, kvůli kterým lze považovat minulá alba za veskrze průměrná, protože jestliže Cotton v „Hallelujah“, „Night In California“ a „I`m Your Saint“ jde vlastní cestou, ve „White Pearls“ se zase noří do Cooperových poloh, což je na škodu věci a snahu o vytvoření silných skladeb to pohřbívá.
Maryann Cotton ale rostou. Je cítit, že tahle deska by mohla být v jejich kariéře zásadní, protože na ní začínají získávat vlastní tvář a identitu. Ještě to samozřejmě není na skákání do stropu, ale přece jen už tahle parta začíná vykukovat z šedého zástupu průměrných a ukazuje, že v ní přece jen nějaký ten potenciál dřímá. Více však ukáží další roky...
|
