Změny jak na běžícím pásu v sestavě L.A. Guns nejsou dávno ničím novým. Ponechme stranou situaci, ve které se kapela nyní nachází, přestože opět představuje pořádně roztopený kotel, neboť se budeme věnovat jednomu z mnoha členů, kteří touto sestavou prošli. Jako další pán na holení přichází kytarista Michael Grant. Ten nebyl členem L.A. Guns v době největší slávy, v té době maximálně žebral na svých rodičích zmrzlinu na Sunset Boulevardu a pokukoval po punkových koncertech v okolí. Po několika letech ve vlastní kapele Endeverafter se mladému Grantovi splnil sen, když v roce 2013 nastoupil do L.A. Guns, což je na americké rockové scéně stále slušný pojem. Jenže situace v této kapele byla odjakživa nepřehledná a komplikovaná. Grant nastoupil na místo sólového kytaristy, ze kterého byl nedlouho předtím vypoklonkován Frankie Wilsey (ex-Sea Hags, Arcade), ovšem kapela byla v té době podivně nečinná.
K výbuchu došlo v roce 2016, kdy se zpěvák Phil Lewis znovu spojil se zakládajícím členem kytaristou Tracii Gunsem a nechal na holičkách bubeníka Stevea Rileyho, ovšem Granta si odvedl do nové sestavy s sebou. Ten byl záhy odsunut na pozici doprovodného kytaristy, neboť celkem logicky sólové party převzal Guns. Grant ještě dodal pár nápadů na album „The Missing Peace“, ovšem jeho vklad coby muzikanta při nahrávání je diskutabilní. Měl problémy s Philem Lewisem (údajně kvůli svým čínským kořenům, což Lewis zásadně popírá a tvrdí něco o drogách) a s kapelou se po návratu Gunse nedokázal už naladit na stejnou vlnu. „Tracii je skvělý, hodně mě toho naučil a dodnes jsme přátelé. Ale Phil? Ten mě regulérně vyhodil, je to… uff…,“ popsal svůj konec u L.A. Guns v jednom z rozhovorů Grant. Ať to bylo, jak chtělo, jasné je, že od roku 2017 Grant není členem L.A. Guns a zanedlouho z kapely vylétl i jeho kámoš, bubeník Shane Fitzgibbon. Právě v té době tak došlo ke konečné podobě aktuální desky „Always The Villain“. Tu totiž nahrál právě Grant a Fitzgibbon.
Kvůli tomu, kde tito muzikanti působili, se očekávalo, že deska bude znít jako jakási varianta na L.A. Guns, což se nakonec až tak nekoná. Samozřejmě odkaz této kapely (stejně jako dávné obří losangelelské scény) tu samozřejmě je, ovšem Grant jde na věc s trochu modernějším přístupem a odlišným rukopisem než staří kozáci Guns s Lewisem. Možná tak ve dvou úvodních věcech „Barrel Of A Gun“ a výtečné titulní „Always The Villain“ lze ještě vysledovat stopy L.A. Guns, Grantova kytara zní práskavě a hlavním jmenovatelem obou písní je pouliční rock n`roll, ale od „Killing Me Slowly“ je jasné, že se bude hrát s trochu jinými kartami. Samozřejmě v popředí je stále Grantova kytara a jeho trochu hovězí punkový hlas, ale výrazově se muzikant přesouvá spíše k mainstreamovějšímu pojetí současného hard rocku, takže lze v řadě věcí zaslechnout vlivy alternativního rocku i post-grunge.
I ostrých temp postupem času ubývá, takže po zmiňované úvodní dvojici a uvolněné „Killing Me Slowly“ dojde na první baladu „Nightmares“. To by nebylo na škodu, ovšem očekávaný rock n`rollový atak po ní nepřijde, protože „Red Light Run“ a „Anthem Of Us“ jsou sice svižnější kousky, ale chybí jim spád a tah na bránu. To je vlastně problém i řady dalších skladeb typu „Death Of Me“, která se vrací výrazově do poloviny devadesátých let a v níž Grant využívá skoro až disharmonických postupů grungeového hnutí, což je věc, která dnes působí značně přežitě. Posluchač pak i s navijákem zhltne skvělou „Runaway (Can You Stand The Rain)“, jenže ta, opatřená ultramelodickým refrénem, v závěrečné části alba vyčnívá nad ostatními skladbami, se kterými se Grant opět vrací ke středním, či pomalým tempům. Padá tak řetěz a desce chybí spád. Nepomůže tomu ani skutečně skvělá kytarová práce v závěrečné „Secrets“, která zaujme kouzlením na šesti strunách, ačkoliv její vokální linka i refrén působí jako vykradený bůhví odkud…
„Always The Villain“ tak zůstala trochu za očekáváním, protože Grant nevyužil její potenciál ani zvědavosti fanoušků, kteří čekali, jak si poradí bez jména kultovní kapely v zádech. Mohl to být frontální útok na Lewisovu a Gunsovu partu a Grant mohl ukázat, jak moc platným by oběma zasloužilým hráčům byl. Místo toho předkládá jen kolekci slušných skladeb, kterým trochu chybí charisma.
s
|
