I když je jméno amerického multiinstrumentalisty Neala Morse spojováno nejvíce s kapelou Spock`s Beard, s níž natočil kultovní alba v devadesátých letech, je možná k nevíře, že součástí této kapely není už skoro dvacet let. Svou další post-beardovskou kariéru spojil především s bývalého bubeníkem Dream Theater Mikem Portnoyem, se kterým nejenže působí v kapelách Transatlantic a Flying Colors, ale se kterým točí i sólová alba. Těch má v diskografii také pěknou řádku a aktuálně přidává nové s názvem „Sola Gratia“. Morse je zjevně velmi plodný autor a je nutné podotknout, že jeho desky si udržují stále vysokou úroveň. Už nejsou možná tak tvrdé jako v dobách Spock`s Beard, ale jejich duch je přítomný v Morseově hudbě pořád. Přestože se může někomu zdát otravné jeho neustálé mentorování o bohu a křesťanství celkově, hudebně je Morse stále věrný svému stylu, který brousí už třicet let.
S jeho sólovou diskografií je to vcelku složité. Držený za uzdu v Transatlantic a Flying Colors má totiž Morse občas potřebu natočit desku, která se nese v intencích křesťanského rocku, byť náboženský prvek pašuje i do alb, které si udržují progresivní linii. Nejcitelněji to bylo znát na loňském počinu „Jesus Christ: The Exorcist“, které vyšlo v době, kdy už si člověk myslel, že Morse na jakýkoliv progres ve své sólové tvorbě zanevřel. Bylo proto docela překvapením, a k Nealovi se začali vracet staří fanoušci, kteří nad ním po deskách „Songs From November“ nebo „To God To Be Glory“ skoro zlomili hůl. Zdá se, že Morse dokázal najít rovnováhu mezi progresivním rockem a náboženskou stránkou věci, po čemž fanoušci už dlouhou dobu volali. A on sám je zjevně při chuti, protože novinkovou „Sola Gratia“ můžeme označit jako jasného pokračovatele „Jesus Christ: The Exorcist“.
Tentokrát došlo na příběh apoštola Pavla. Ten byl původně známý jako tvrdý pronásledovatel křesťanů, jenž však jednoho dne prozřel a stal se horlivým zastáncem Písma svatého. Morse tento starý příběh vkusně proplétá s bilancováním svého dosavadního života, na které má při letošní šedesátce jistě nárok. Pravou rukou mu byl opět Portnoy a basista Randy George. Tato trojice rozehrává svou hru opatrně intrem „Preface“, na které naváže instrumentálkou „Overture“, kde Morse doslova kouzlí na hmatníku své kytary, přičemž se stále drží baladických poloh. Možná v tu chvíli zní deska trochu popově, ale progresivní růžky vystrčí muzikanti hned v „In The Name Of The Lord“, aby v následující „Ballyhoo (The Chosen One)“ zabrousili až někam do hájemství muzikálového rocku. A najednou Morse zní spíše jako Meat Loaf v dobách „Bat Out Of Hell“.
Deska pomalu začíná růst. „Building A Wall“ je skoro až hardrocková kompozice, která využívá stadionového refrénu a lehce tak může evokovat party jako Bon Jovi (v dobách největší slávy) nebo Def Leppard. Tato kompozice je v kontextu alba ojedinělá, v druhé polovině desky Morse nezapře stále větší inspiraci u starých Pink Floyd, osmiminutová „Never Change“ využívá podobně dramatické prvky jako Gilmourova parta na albech „Dark Side Of The Moon“ či „Wish You Were Here“. Morse není sice tak hitový, ale dramatičností se britské legendě vyrovná vrchovatě. Proto se pouští do obsáhlé progrockové suity „Seemingly Sincere“, kterou staví na futuristických zvucích, do nichž vybuchují salvy kytar a bicích, a mezi nimiž se proplétá silná melodická linka, gradující až do strhujícího finiše, v němž prim hrají souboje kytar a kláves. Morse tím připravil nejvíce strhující moment alba, po němž pak už poklidně dojíždí svou letošní jízdu. Skladby „The Light On The Road To Damascus“ a „The Glory Of The Lord“ nejlépe definují okouzlující kytarová sóla a baladická tempa, která v tomto případě rozhodně nejsou na škodu věci.
Jak vidno, Neal Morse je v šedesáti letech při chuti a v uměleckém rozpuku. Je zase pevně nastoupený na své cestě hájemstvím progresivního rocku a má velice přesvědčivý výraz. Ta barvitá tvář, kterou dal albu „Sola Gratia“, mu sluší nejlépe. A v ranku progrocku se pro letošní rok jedná o jednu z nejlepších desek.
|
