Seether jsou dnes největším vývozním artiklem Jihoafrické republiky, alespoň co se rockové hudby týče. Otázka je, jestli zaslouženě. Nejsou to žádní objevitelé či stylotvůrci (to už se dnes snad ani od nikoho nečeká), ale svůj žánr, který si zvolili před dvaceti lety, zvládají dobře. Nejde o žádnou rockovou rebelii, ale o dobře napsanou písničku, zabalenou do moderně zahuštěného hard rocku, který koketuje s alternativou a post-grungem. Sice nic nového pod sluncem, ale tahle kapela si pozornost dokázala vždy získat. Už jen proto, že od dob Trevora Rabina, který hrával například i s Michaelem Jacksonem nebo progrockovými mágy Yes, jsou to jediní tamní umělci, kteří dokázali dobýt americký trh. To se rozhodně počítá, navíc když se jim do oficiálního amerického žebříčku povedlo umístit hned několik singlů i celých alb. Seether jsou zkrátka respektovaným pojmem a proto se jejich novinka s krkolomným názvem „Si Vis Pacem Para Bellum“ stala jedním z očekávaných alb sklonku letošního léta.
Kapela je opět ve čtveřici a zdá se, že by jim současná sestava mohla chvíli vydržet. Opustil je sice kytarista Clint Lowery, jinak člen amerických alternativců Sevendust, který se nakonec ukázal býti jen nájemným koncertním muzikantem, místo něho sestavu posílil jeho bratr Corey Lowery, bývalý člen formací Stuck Mojo, Dark New Day nebo Saint Asonia. Frontman a hlavní tahoun kapely Shaun Morgan se tak mohl v klidu soustředit na psaní skladeb a zpěv, místo toho, aby pracně vymýšlel i kytarová sóla, jako tomu bylo v minulosti. Post sólového kytaristy byl u Seether vždy ošemetný a na prvních albech, kde to ještě chřestilo tehdy moderním nu-metalem, vždy veškerá kytarová práce připadla na Morgana. Ale nu-metal už je u Seether dávno minulostí. Tuto kapelu totiž neminulo to, co řadu jejich souputníků (například Sevendust, hitové Disturbed, o Linkin Park ani nemluvě) tedy postupné měknutí původního soundu a příklon k mnohem větší písničkovosti. To jde sice ruku v ruce s odlivem starých fanoušků, ale Seether jejich přístup přivál řadu nových.
Od alba „Finding Beauty And Negative Spaces“ jsou Seether ve své podstatě rockovou kapelou, která se nebojí radio friendly přístupu a může tak evokovat party jako Nickelback, Shinedown nebo Foo Fighters. Nemají sice hvězdný esprit a skaldatelského génia jako Foo Fighters, ale zase nejsou tak podbíziví a kolovrátkoví jako Nickelback. Ovšem v druhé fázi svého vývoje (od zmíněného alba z roku 2007 po novinku) mají docela otupené hrany a je jasně slyšet, že jdou na jistotu. Bude se to líbit? Nebude? Takovou otázku si Seether nekladou. Hlavním jejich úkolem je, že se musí líbit. Proto je i stavba jejich desek podle podobného vzorce, Na začátek se umístí dvě tvrdé, riffové skladby (v aktuálním případě „Dead And Done“ a „Bruised And Blooded“), aby pak s pár výjimkami nabízeli věci v pomalém nebo středním tempu, kde převládají sirupové melodie a dravá rock/metalová podstata je potlačena. Tím je sice zaručeno, že se mladé dívky, obdivující Morganův vous a flanelovou košili, nezaleknou přílišné tvrdosti, ovšem deska pak začíná povážlivě nudit. Obzvlášť, když ji Seether natáhnou vinou egocentrické Morganovy produkce na více než padesát minut.
Představit svou aktuální formu prostřednictvím prvních dvou skladeb, líbivější „Dangerous“, apokalyptické „Drift Away“ nebo nervy drásající „Beg“, bylo by album mnohem lepší, živelnější a poslouchatelnější. Problém je v tom, že na jednu tvrdou rockovou věc připadne minimálně jedna balada a to je skutečně moc. Navíc když z nich má skutečně neotřelý nápad jen „Buried In The Sand“ a s přivřením obou očí ještě nirvánovská „Wasteland“. Zbytek je rozplizlý, s podobnými postupy, kde se střídají ostřejší pasáže s těmi jemnými (ty převažují) a ze všeho je jasně cítit snaha zalíbit se za každou cenu. Tahle hra na potomky hrdinů ze Seattlu je však už vyčpělá a jen těžko může někoho ohromit. Seether sice mají to štěstí, že patří k těm lepším kapelám, prezentujícím se tímto stylem, ovšem to nic nemění na tom, že tento trend je spolu se současným pop/metalcorem tím neotravnějším prvkem na scéně. Dávné vzrušení a neotřelost z něho už dávno zmizely…
„Si Vis Pace Para Bellum“ tak není ničím jiným, než jen dalším albem do diskografie kapely. Seether s ním jen těžko někoho dokáží překvapit a ani pár opravdu dobrých skladeb z nich nedělá nic jiného, než vyčichlou kapelu, které se její aktuální tvář nedá moc věřit. Možná jednou bude líp, ale zatím to tak nevypadá.
|
