Alice Cooper, Dream Theater, Planet X, Yngwie Malmsteen, Billy Idol, Black Country Communion, Whitesnake, Sons Of Apollo, to je stručný výčet aktivit čtyřiapadesátiletého amerického klávesisty Dereka Sheriniana. Jména, která už léta patří na rockové scéně k těm nejzvučnějším, svědčí o Sherinianově postavení velice ostříleného hudebníka, a zaručují, že v případě každého jeho sólového alba se bude jednat vždy o naprosto precizně zmáknutou hudbu, kde není místo pro jakoukoliv chybu, jakýkoliv přehmat. Sherinian to neměl na začátku kariéry lehké. Začínal u Alice Coopera, kde ale byl jen hráčem do počtu, navíc skrytý za charismatem hlavního principála v nevýrazné kapele let 1994 a 1995. Poté nastoupil k Dream Theater, kde nahradil miláčka publika Kevina Moorea a s albem „Falling Into Infinity“ se poprvé někteří fanoušci otočili proti kapele.
Sherinian s vlastním debutem „Planet X“ a následujícím albem „Inertia“ ukázal, co v něm skutečně je. Sice neodběhl od světa Dream Theater nijak daleko, ale dokázal se postavit na vlastní nohy a dal průchod svým hudebním představám. Na své desky dokázal přilákat zvučné umělce světové extratřídy, ať už se jednalo o kytaristy jako Zakk Wylde, Steve Lukather, Joe Bonamassa, John Petrucci, Yngwie Malmsteen, Slash nebo bubenický světoběžník Simon Phillips (víte, že s Judas Priest nabubnoval jako dvacetiletý mladíček album „Sin After Sin“?), který se nakonec stal jeho nejvěrnějším společníkem a spoluproducentem jeho alb. K sólové práci se teď (možná trochu nečekaně) Sherinian vrací po devíti letech. Uplynulou desetiletku prožil ve dvou superskupinách, v hardrockových Black Country Comunion a progmetalových Sons Of Apollo. V nich se také stal důležitým autorem skladeb a ukázal, že umí napsat i přímočarou hardrockovou písničku.
To ale na jeho sólovou novinku „The Phoenix“ velký vliv nemá. Na své si opět přijdou miloviníci složitých aranží, krkolomných muzikantských výkonů, v nichž se na odiv staví mnohem více instrumentální technika než klasická poslechovost. Sherinian na album opět přilákal velká jména, vedle něj a Phillipse se na albu znovu blýsknou kytaristé Joe Bonamassa, Zakk Wylde, Steve Vai, Ron „Bumblefoot“ Thal, současný člen Megadeth Kiko Loureiro, a basisté Billy Sheehan, Tony Franklin a Jimmy Johnson. Opět tedy smetánka k pohledání, zaručující výtečný hudební zážitek. Ovšem na druhou stranu i ta největší jména světové úrovně mohou nahrát desku, která se bude poslouchat jen obtížně a těžkopádně. A to je na leckterých místech problém tohoto díla.
Samozřejmě pro fanoušky progresivní odnože rocku a metalu může být instrumentální kouzlení na více než čtyřiceti minutách rajskou hudbou, pro většinu (náhodných) posluchačů se ale bude jednat o těžce stravitelný materiál, ve kterém se budou jen těžce hledat neotřelé nápady. Ono jich tam totiž moc není. Už od úvodní titulky „The Phoenix“ chybí záchytný bod, jenž by se dokázal zahryznout do uší a nutit k opakovému poslechu. Vše plyne líně v instrumentálním pidlikání, kde se o hlavní slovo přou Sherinianovy klávesy s kytarami hvězdných hostů, a když dojde na vybočení v podobě jazzrockově laděné „Dragonfly“, zvrhne se vše až do nepříjemné kakofonie, kterou ocení jen skutečný zarytý příznivce progresu a umění páně Sheriniana. Možná nejsmutnější je, že nejlepší skladbou je coververze někdejšího klávesistova chlebodárce (dnes už zesnulého bývalého bubeníka Band Of Gypsys) Buddyho Milese „Them Changes“. Ta, i přes skoro nekonečná kytarová sóla, působí sympatickým přímočarým dojmem, aby vše zase ubila následující „Octopus Pedigree“ svou bezpohlavností a přístupem „co nejvíce tónů za vteřinu“.
Co se týče instrumentálních výkonů, je „The Phoenix“ opět nahrávka precizní a uchvacující. Co se však týká skutečně neotřelých hudebních nápadů, je až podprůměrná. Co jsou platné všechny klávesové a kytarové parádičky, když spolu tvoří až neposlouchatelný celek. Přitom všichni moc dobře ví, že Sherinian například na výborné desce „Molecular Heinosity“ ukázal mnohem přívětivější tvář. Letos to ale holt nějak nesedlo...
|
