Doby, kdy byli Deftones protežovanou a viditelnou akvizicí zámořské tvrděmetalové scény, jsou už pryč. Přestože kapela je stále uznávaná, tvoří dobrá alba a skalní fanoušci na ni nedají dopustit, velký rozruch se kolem ní v posledních letech nekoná. Proto také novinka „Ohms" vychází tak trochu v tichosti, bez velkého mediálního humbuku, který by se od kapely takového formátu dal čekat. Jenže Deftones jej nemají moc zapotřebí. Fanoušci si cestu k jejich nové desce vždycky najdou a hitparádové úspěchy, i když se dostavují, jsou asi to poslední, co tuhle partu zajímá. Také tomu svou tvorbu nepodřizuje a její věci posledních let vykazují znaky těžké nekomerce a nehitovosti. Jaký protiklad v porovnání s časy před dvaceti lety, kdy Deftones vypustili do světa přelomovou nahrávku „White Pony“.
Svět je nechápal moc ani tenkrát, přestože právě v té době vydávali svůj nejpřístupnější materiál. Ovšem s osudovou nehodou basisty Chi Changa jako kdyby se v Deftones něco zlomilo. Začali mít stále roztodivnější hudební choutky, stále více podnikali výlety za hranice svého starého stylu a výrazově se stávali čím dál nevyzpytatelnější. Skalní fanoušci tento fakt kvitují, protože je zárukou toho, že kapela vždycky přijde s trochu odlišnou barvitější deskou, ovšem v oněch experimentech jako kdyby Deftones trochu ztráceli původní lesk a výraznost kompozic. Ovšem stále mluvíme o kapele, která kdysi byla jednou z vůdčích formací hudební revoluce kolem roku 2000, z čehož je jasné, že slabou desku nevydá. Taková není ani „Ohms“, i když je zase o kousek méně stravitelnější než alba předchozí.
Minulá „Gore“ ukázala, že Deftones kašlou na všechna zavedená pravidla a dělají svou hudbu stále více alternativnější. „Ohms“ tento trend ještě více prohlubuje. Zapomeňte na prvoplánové hitovky (ty ostatně Deftones nedělali nikdy) a dejte „Ohms“ hodně poslechů. Ty prvotní totiž nenastíní zhola nic o této složité nahrávce, o které sama kapela tvrdí, že se pohybuje na hranici alternativního metalu a dream popu. Na první, druhý či dokonce i třetí poslech se totiž jedná především o kakofonickou změť různých nápadů, zdánlivě vršených na sebe bez ladu a skladbu, ovšem všechno zde má svůj řád a pevné místo. Až po čase (a pravděpodobně i nutném důkladném uležení) se totiž album začne rozsvěcet. Začnou na povrch vystupovat různé detaily a melodie, které předtím uchu unikaly a všechno začne dávat smysl. Singlová „Genesis“, která desku otevírá, je sice klasická deftonesovská nářezovka, byť trochu volně se rozjíždějící, ale o náladách celé desky toho nevypoví zas tak moc.
Album je totiž důležité poslouchat jako jednolitý celek. Nelze z něho vyzobávat jednotlivé skladby nebo nápady z nich. „Ohms“ totiž dokáže posluchače vtáhnout do děje a nabídne pestrou paletu melodií a zvuků, která tvrdšími pasážemi skladeb „Ceremony“ nebo „Urantia“ posluchače ždímá a vysává, aby mu pak nalila životodárnou energii v až étericky vzdušných pasážích skladeb „Error“, „The Spell Of Mathematics“ či „Pompeii“. To jsou právě místa, kde se kapela dotýká zmiňovaného dream popu, v němž na posluchači praktikuje metodu cukru a biče. Ostatně to je největší deviza této desky a tím se odlišuje od všech dosud vydaných nahrávek kapely. Celková atmosféra je tak nejdůležitější složkou, přestože sem tam (hlavně v pravděpodobně nejlepší „Error“) se dají najít i dávno pohřbívané hitové ambice, v nichž se kapela v melodiích dotýká grungeového hnutí devadesátých let.
Své místo v diskografii Deftones si „Ohms“ obhájí s přehledem. Je to velice specifická nahrávka, plná zajímavých míst a hudebních dobrodružství. Že je trochu divná? Která deska Deftones nebyla? To je však ten prvek, který z kapely z kalifornského Sacramenta dělá jedno z nejoriginálnějších hudebních těles na alternativně metalové scéně.
|
