Na scéně je několik výkonných umělců, kteří se účastní řady projektů, hostují na albech rozličných muzikantů a ještě stihnou téměř vzorně rozšiřovat vlastní diskografii. Jedním z nich je třiačtyřicetiletý americký kytarista Joe Bonamassa. Zázračné dítě staré bluesové školy, které už dávno dorostlo do velikosti svých vzorů. Ponechme stranou jeho boční aktivity, stejně tak jako hvězdný projekt Black Country Communion, před čtyřmi lety znovu probraný k životu, a soustřeďme se na jeho sólovou diskografii. Ta je vzhledem k jeho věku docela obsáhlá a především díky ní si Bonamassa udělal jméno nejen u mladších ročníků, ale zejména u starých pamětníků, dodnes hořekujícími nad sedmdesátými lety, které pro ně byly dobou nejlepších alb. Přestože se Bonamassa narodil až na sklonku dekády, má hudbu těch časů v krvi a navíc se nebojí jít ještě dál proti proudu času. Tento trend pak nejlépe demonstruje na akutálně vydávaném „Royal Tea“.
Deska „Royal Tea“ je v jeho diskografii v lecčems přelomová. Ne že by Bonamassa opustil svou bluesovou tvář (právě naopak), ale forma vyjádření, kterou k tomu využívá, je trochu jiná, než byli fanoušci zvyklí z jeho předchozích alb. Nemění se zcela, Bonamassa moc dobře ví, co si může dovolit a kam až se svými experimenty může zajít, ale přece jen je „Royal Tea“ spíše oslava britských bluesových velikánů. Navíc jako vystřižená ze sedmdesátých let. Jeff Beck, Eric Capton, John Mayall, ale i například Gary Moore nebo Rory Gallagher, to byla jména, které se skloňovala nejčastěji v rozhovorech, v nichž se Bonamassa rozpovídal o zvuku nového alba. Inspirace těmito umělci je na „Royal Tea“ zřetelná. Naštěstí Bonamassa se nesnížil k tomu, aby kopíroval jejich styl, ale pouze nechal volně plout jejich dávný odkaz, na který narouboval své skladby. Vybral si k tomu zajímavé hosty, z nichž nejdůležitější, jenž se stal společně s Bonamassou spoluautorem řady skladeb, je bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden.
Jestliže na minulých deskách (alespoň těch z minulé dekády) byly z Bonamassovy tvorby cítit vlivy amerického blues a heartland rocku, zde jasně vládne atmosféra britské školy. Nejde jen o klasické blues, které rozčeří vody úvodní „When One Door Opens“ a vybuchuje přímo v srdci titulní “Royal Tea“, ale i o hard rock, který je přítomný zejména ve skladbách „Lookout Man“ nebo „A Conversation With Alice“. V nich zní Bonamassova kytara až nebývale syrově a nezastírá své inspirace u Led Zeppelin, Deep Purple či Uriah Heep, což je bezesporu v pořádku, protože všechny tyto kapely měly kořeny rovněž u bluesových tradic šedesátých let. Působí tak jako protipól vůči minimalistickému zvuku „High Class Girl“, která (nebýt moderního zvuku) jako kdyby šla až někam do prvních poválečných let. To je ale Bonamassova specialita, brázdit napříč desetiletími a přitom držet skladby pohromadě, aby deska tvořila ucelený soubor.
Důležitá je zde také energie, kterou kytarista do skladeb nalil. Může využívat postupů desítky let starých, ale přece jen je z nich cítit duch současnosti. A to i z natolik v duchu vintage zpracovaných věcí, jako je zmíněná „High Class Girl“ nebo rozverná „Lonely Boy“ připomínající nejslavnější dobu Elvise Presleyho, Bonamassa zní i v této poloze velmi přesvědčivě. Největší překvapení si schoval na závěr alba. „Savannah“ se zcela vymyká jasně bluesovému konceptu desky, místo britské školy je z ní cítit vliv amerického country (s drobnými vsuvkami jižanského rocku), což je aspekt, který dělá album ještě pestřejší. Navíc Bonamassa ukazuje, že i v tomto stylu je jako ryba ve vodě. I jeho vokál najednou zní jinak, než v ostatních písních a ponejvíce připomene tradice klasických amerických písničkářů.
„Royal Tea“ je opět trefa do černého. Je o Bonamassových hudebních láskách, které předkládá s grácií a velkou úctou k samotných mistrům stylu, navíc se zvukem legendárního londýnského studia Abbey Road. Dokáže znít tvrdě a špinavě, jak by původní blues znít skutečně měl, ale nezapomíná na to, že v současné době je třeba mít čistou a vycizelovanou zvukovou stránku, což „Royal Tea“ nabízí rovněž vrchovatě. Tento amrický kytarista se svou novinkou neudělal velký krok vpřed, spíše se otočil zpátky ke svým kořenům a nahrál velice poctivou a uvěřitelnou desku.
|
