Kurt Cobain nikdy neměl štěstí na ženy a ony na něho také ne. Každý rozchod Cobain nesl těžce a své emoce nejen přetavoval do skladeb, ale utápěl je čím dál častěji v drogových koktejlech. Měl zkušenosti s marihuanou, LSD, crackem, nakonec přidal nejtěžší kalibr, heroin. Ještě před natáčením „Nevermind“ mu do života vstoupila jeho femme fatale Courtney Love. Toulavá kočka z Kalifornie, která se pokoušela prorazit herectvím, ovšem dostala jedinou výraznou roli ve filmu „Sid And Nancy“. Živila se jako striptérka, chtěla se prosadit jako zpěvačka, ale vždy skončila u drogové závislosti. Cobaina přitahovala přímo osudově. Jejich seznámení, které bylo zároveň začátkem sebedestruktivního vztahu, ještě více prohloubilo Kurtovu drogovou závislost a během následujících měsíců se heroinové dýchánky staly pravidelným rituálem jeho života. „Lidi Courtney pomlouvali, že ho naučila brát heroin,“ vysvětloval Krist Novoselic, „jenže to nebyla až tak pravda. Bral ho i předtím.“ Ovšem až společně závislost obou propukla v plné míře, Cobain už přestával chápat hranice únosnosti, což zhoršilo i jeho letité zdravotní problémy.
„Bolest žaludku mě znehybnila, ležel jsem zkroucený na záchodě a blil vodu a krev,“ přiznal se na přelomu let 1991 a 1992 Cobain. „Byl jsem doslova na smrt vyhladovělý, zhubnul jsem na padesát kilo.“ To už byl skutečnou rockovou hvězdou, protože „Nevermind“ trůnilo na prvním místě řady žebříčků po celém světě, z každého obchodu s nahrávkami se ozývalo „Smells Like Teen Spirit“, „Lithium“ nebo „Come As You Are“ a management honil kapelu po celém světě. Koncertů byl nespočet a Cobain chátral před očima. V té době se poprvé začalo mluvit o rozpadu. Z Cobaina byla loutka, kterou ovládali ho jeho manažeři i Courtney Love, kterou si vzal v únoru 1992. Ti jej dotlačili k tomu, aby se upravily podíly u autorských tantiém a předchozí rovnocenné dělení vzalo za své. Cobain požadoval pětasedmdesát procent výdělků z hudby a z textů chtěl vytěžit celou částku. Předložená smlouva byla antidatována, což Novoselica s Grohlem pobouřilo. Cobain s tímto požadavkem předstoupil před kapelu a ve společnosti Courtney pohrozil, že Nirvanu rozpustí, pokud nebude po jeho. Vnitřní nerozbornost kapely, zdůrazňovaná ještě rok předtím, vzala v tu chvíli za své…
Plánovala se další deska, kterou Cobain chtěl pojmenovat „I Hate Myself And I Want To Die“ („Nenávidím se a chci zemřít), ovšem nebylo v jeho silách album dokončit. Dojná kráva Nirvana ale musela vydavatelské společnosti i managementu dávat mléko. Nebylo možné novou senzaci jen tak zastavit. Jenže kde brát, když nikde nic nebylo. V lednu 1992 vydané EP „Hormoaning“ bylo jen chabým soustem na zasycení rozlíceného davu fanoušků, dožadujících se dalšího „Nevermind“. Bylo třeba přikročit k vymetení šuplíků, což mělo překlenout dobu k dodělání další desky. Světlým okamžikem v Cobainově životě se stal 18. srpen 1992, kdy se jemu a Courtney narodila dcera Frances Bean, což se stalo soustem pro média. Narození dítěte dokonce přímo z pódia okomentoval i zpěvák Guns N`Roses Axl Rose: „Kurt Cobain je trapnej feťák a jeho žena fetuje taky. Jestli se jim to dítě narodilo postižený, nechal bych je oba zavřít.“ Tím přilil oleje do ohně nevraživosti, která panovala mezi oběma kapelami.
Koncerty v té době měly kolísavou kvalitu. Ovšem když Nirvana 30. srpna 1992 vystoupila na festivalu v Readingu, bylo z toho ohromný úspěch. Cobain sestavil program celého festivalu, vzpomněl si na kapely, s nimiž kdysi začínal a před Nirvanou se objevily formace Melvins, Screaming Trees, Mudhoney či L7. V té době se už mluvilo o vydání alba „Incesticide“. To samozřejmě nebylo kýženou novinkou, ale sbírkou starých nahrávek, z nichž většina spadala do období kolem debutu „Bleach“. Po dohodě s kapelou tyto snímky vydavatelství Geffen prodala jejich tehdejší firma Sub Pop za několikasettisícovou částku. Geffen naplánovali vydání „Incesticide“ na vánoční trh a proto se album objevilo v polovině prosince 1992, kdy se Cobain kvůli narození dcery pokoušel znovu abstinovat. „Přišel k nám nějaký novinář a viděl, že žijeme úplně normálně. Courtney byla na procházce s Frances a já byl v pohodě doma. Co asi tak čekali? Sida a Nancy,“ podivoval se Cobain. Pokušení však číhalo za rohem…
Samotná kolekce „Incesticide“ nebyla považována za řadovou desku, přestože miliony fanoušků ji tak braly. Nirvana se tomuto označení bránila, protože sbírka neodrážela jejich současnou formu. Nebylo to tak hitová deska jako „Nevermind“, přestože další singlový trhák se z ní podařilo vykřesat. Došlo totiž k oprášení skladby „Sliver“, která vyšla jako singl v roce 1990, ovšem tehdy nezaznamenala prakticky žádný ohlas. Tentokrát to bylo jiné. Nirvanománie opět vypukla v plné šíři a narychlo natočený videoklip na MTV vlastně jen plynule vystřídal hity z „Nevermind“. Zbytek alba má však rozdílnou úroveň. Rozhodně z něj zaujme úvodní „Dive“, což je (stejně jako „Sliver“) skladba z roku 1990 a tím pádem logicky stojí mezi punkovým undergroundem „Bleach“ a nablýskaným mainstreamem „Nevermind“. Za zmínku určitě stojí i skladby z EP „Hormoaning“, na kterém Nirvana představila mimo jiné i dvě coververze Cobainových oblíbenců The Vaselines „Son Of A Gun“ a „Molly`s Lips“, druhá jmenovaná může připomenout britské klasiky Status Quo a jejich skladbu „Mean Girl“. Špatně nezní ani dříve nevydané „Been A Son“ a „Aneurysm“, natočené v londýnských BBC studiích v listopadu 1991, kde Nirvana zní o poznání dospěleji a kultivovaněji než v jiných skladbách z konce osmdesátých let.
Ze stejných nahrávacích frekvencí pochází nová verze balady „Polly“, známé z „Nevermind“, kterou však Cobain a spol. oblékli do neurvalého punkového kabátku, což jí bere mnohé z její původní působivosti. Ta je proto (stejně jako řada dalších věcí) určena spíše jen skalním fanouškům Nirvany. Není totiž myslitelné, že by se sklepní záležitosti „Beeswax“, Mexican Seafood“, „Hairspray Queen“ nebo „Stain“ mohly stát podobnými šlágry jako „Smells Like Teen Spirit“ nebo další věci. Ovšem v té době to bylo jedno. Všechno, co mělo logo Nirvany, šlo okamžitě přes pult raketovou rychlostí a proto i „Incesticide“ zamířila okamžitě do žebříčků, i když její kvalita byla rozporuplná. Střetávala se zde Cobainova kompoziční genialita s jeho druhou tváří, se kterou působil jako vyšinutý umělec, řvoucí do světa nesmyslně zašmodrchané texty a odhalující fakt, že jako kytarista byl opravdu skrz na skrz průměrný. „Incesticide“ je tak hodně chaotickou nahrávkou, což ale naprosto přesně odpovídalo naturelu kapely, která vydáním této kolekce (a narozením Cobainovy dcery) přežila vlastní klinickou smrt.
Rok 1992 se pomalu přelil do letopočtu následujícího a Cobain už zase naplno fičel v heroinu. Nirvana začátkem roku odehrála pouze dva koncerty v Brazílii, další dvě vystoupení v Chile a Kolumbii zrušila. Navíc se z Kurtovy rodiny vytratila domácí pohoda, která panovala po narození Frances Bean. Došlo na hádky, dokonce i na rvačku, kterou musel vyřešit policie. V té době už měl Cobain doma i zbraně (ty byly údajně předmětem hádky mezi ním a Courtney Love) a svému kamarádovi Dylanu Carlsonovi se svěřil s tím, že občas uvažuje nad sebevraždou. Pořád pracoval na novém albu, o němž stále mluvil jako o titulu „I Hate Myself And I Want To Die“. To už signály něčeho neblahého byly docela silné. A samozřejmě tu stále byly drogy. Cobainovi se už nikdo nenamáhal jeho závislost vymlouvat, protože to bylo naprosto zbytečné. „Když chce feťák přestat, musí mít důvod a Kurt žádný takový důvod neměl,“ řekl později Dylan Carlson…
"Když jsme byli u Sub Popu, měli jsme tři interview za tři roky, až jsme z toho byli smutní. Teď jsme rozhovory docela zavaleni. Rád bych se vrátil do starých dobrých let, kdy jsme byli každému ukradení…" Kurt Cobain, 1992
|
