Protože Malmsteen je v podstatě realista, věděl, že se časy mění. Po hubených devadesátých letech, kdy byl na uměleckém vrcholu, měl na začátku milénia možnost k návratu do starých pozic. Heavy metal zažíval nečekanou obrodu, zejména skandinávské spolky Hammerfall či Stratovarius slavily velké úspěchy a nešlo si nepovšimnout, že zejména v případě druhých jmenovaných byla inspirace Malmsteenovou tvorbou více než zřejmá. Yngwie měl jedinečnou šanci svézt se na úspěchu svých žáků a proto opustil písničkovější model alba „Facing The Animal“ a na díle „Alchemy“ znovu přivedl k životu dávnou značku Rising Force. Fanoušci si nemohli nepovšimnout, že šlo především o krok jistoty a do uší bila skutečnost, že Yngwie zvolil taktiku vykrádání sebe sama. Že je to trend nevratný a dlouhodobý tenkrát ještě nikdo nevěděl.
„Vrátit do hry Rising Force byla skvělá věc. Jedna z těch velice rozumných, co jsem udělal,“ svěřil se na konci devadesátých let Malmsteen, zhruba ve stejné době, co ohlašoval vydání další desky. Kupodivu ve stejné sestavě, o Marku Boalsovi dokonce mluvil jako o nejlepším zpěvákovi, kterého kdy v kapele měl a blouznil o tom, že jejich kooperace by mohla být trvalou. Nebyla, ale pro epizodu „War To Ends All War“ byla aktuální a logická, ačkoliv „Alchemy“ nebyla úplně silná deska, Boals na ní odvedl skutečně dobrou práci. Na svých značkách zůstali i další členové Malmsteenovi party, takže se poprvé za jeho kariéru dalo hovořit o stabilitě. Personální, ale hudební? Na „Alchemy“ bylo jasné, že věci začínají dostávat poněkud rutinní spád a že doba, kdy byla každá Yngwieho deska inovativní nebo alespoň plná skvělých skladeb, je pryč. „War To Ends All Wars“ tento trend potvrdila a až nečekaně prohloubila.
Stejně jako na „Alchemy“, i zde se nachází několik dobrých skladeb, ačkoliv jejich procento není tak vysoké jako u alb vyšlých do roku 1997. Oproti „Alchemy“ má „War To Ends All Wars“ jeden nepřehlédnutelný neduh, který z něho dělá veskrze průměrnou záležitost, a tím je naprosto otřesná produkce a garážový zvuk, což u člověka, který si vždycky zakládal na vypulírované, dokonalé produkci a křišťálovém zvuku, minimálně zaskočí. Je nutné přihlédnout k Malmsteenovu tvrzení, že zastřený zvuk byl vytvořen záměrně, aby album přiblížil dílům vsvého velkého oblíbence Jimiho Hendrixe. ale jako argument tohle tvrzení neobstojí. I když Hendrix měl na Yngwieho velký vliv, co se týče technické stránky věci, jeho alba pochází ze zcela jiné doby a zvuk druhé poloviny šedesátých let nemůže fungovat v roce 2000, obzvlášť od někoho, kdo se zaklíná vznešeností klasické hudby a její prvky implementuje do vlastní tvorby. Tenhle problém dělá z „War To Ends All Wars“ těžce poslouchatelnou záležitost, i přesto, že část materiálu se dá považovat za kvalitní.
Výrazně se zadařilo například v titulní „Prophet Of Doom“ s citacemi Niccola Paganiniho, což je podtrhnutí celé Malmsteenovy tvorby. Neméně vydařené jsou i další vysokoenergické „Crucify“ a „Catch 22“, které z kvalitativního piedestalu tahá příšerný zvuk. Ten velmi ubližuje i krásné baladě „Miracle Of Life“, která slouží jako vrcholná chvilka pro Boalse, přestože má velký osobní význam pro Malmsteena, jenž ji věnoval manželce April a synovi Antoniovi. Za slušné lze označit skladby „Tarot“ a „Masquerade“, i když už si je člověk takřka jistý, že Malmsteen zahájil taktiku revize vlastní minulosti a nápady, které předkládá jako čerstvé, jsou občas recykláty starých skladeb.
Proto příliš nezafungují instrumentálky, neboť i nejlepší z nich, „Molto Apreggiosa“, nedokáže ničím zvláštním udivit. Malmsteen však není takový suchar nebo konzervativec a jedno překvapení svým fanouškům na „War To Ends All Wars“ nachystal. Je jím závěrečná skladba „Black Sheep Of Family, což není coververze skladby, kterou proslavili Rainbow (jak by se vzhledem k Yngwieho obdivu k Ritchiemu Blackmoreovi dalo čekat), ale rozzářenou věcí v reggae stylu. Pokud pomineme šok z toho, do jakých vod se Malmsteen (docela s úspěchem) pustil, zaskočí skutečnost, že zvukově je „Black Sheep Of Family“ na zcela jiné (mnohem vyšší) úrovni než zbytek alba. Velice podivné…
Jestliže „Alchemy“ vyvolala rozporuplné reakce, u „War To Ends All Wars“ převažovaly ty negativnější. Mluvilo se o vyprázdněnosti, kompoziční bezpohlavnosti, faktem je, že nejvíce desce ubližuje její zvuk a produkce. Stejně zarážející byla skutečnost, že takřka hned po vydání alba Malmsteena opustil zpěvák Mark Boals, aby jej nahradil Jorn Lande. Boals se vrátil pro potřeby evropského turné, ale to už byl jen malý dovětek, pak se cesty obou muzikantů rozešly. Stejně jako zbytku tehdejších Rising Force, po celé desetiletce zmizel i věrný klávesista Mats Olausson. Malmsteen si začal uvědomovat, že dělat desky sám., bez cizí pomoci, by bylo to úplně nejjednodušší.
|
