Přestože slogan „Born To Lose“ použil kytarista Johnny Thunders až pro skladbu své pozdější kapely The Heartbreakers, klidně by mohl definovat kariéru jiné jeho formace. Té původní, mnohem kultovnější. New York Dolls měli velkou smůlu, která může za to, že jsou už polozapomenutou legendou, jež sice měla obrovský vliv na další generace muzikantů a jako inspirační vzor ji uvádějí největší z největších (jmenovitě třeba Guns N`Roses či Mötley Crüe), ale vlastní úspěch si nikdy neprožila. V době, kdy scéna zažívá všemožné comebacky, zejména kapel ze sedmdesátých a osmdesátých let, se New York Dolls však vrátit nemohou, protože jediným žijícím člověkem, který to celé prožil, je třiasedmdesátiletý zpěvák David Johansen. Pro jeho spoluhráče už si přišla zubatá, přičemž řada z nich splnila rockerské motto „live fast, die young“. Dolls mohli být hvězdami, ale pár let na scéně z nich udělalo partu alkoholiků a feťáků. Až moc žili svůj rock n`rollový sen, ale možná proto jejich příběh fascinuje i po padesáti letech.
Společně s The Stooges a MC5 se o nich mluví jako o první punkové kapele a přestože kytarista Johnny Thunders a bubeník Jerry Nolan jeli v roce 1976 slavné turné „Anarchy In The U.K.“, základ New York Dolls byl vždy spíše u stařičkého rock n`rollu a obdivu k The Rolling Stones. Právě pod vlivem této britské legendy spolu na konci šedesátých let začali hrát dva spolužáci ze střední školy, kytarista Sylvain Sylvain a bubeník Billy Murcia. Tehdy působili pod názvem The Pox a nebylo to nic, co by stálo za řeč. Když se k nim v roce 1970 přidal osmnáctiletý kytarista Johnny Thunders, vzpomněl si Sylvain na opravnu panenek, která se jmenovala New York Doll Hospital a nový název byl na světě. Přestože to byl právě Sylvain, kdo na čas kapelu opustil (nahradil ho jistý Rick Rivets), na Štědrý den roku 1971 se světu představili znovu konsolidovaní New York Dolls ve své klasické sestavě, v níž Thunderse, Sylvaina a Murciu doplnili basista Arthur Kane a zpěvák David Johansen. Ten den se uskutečnil první koncert kapely, čímž mohla cesta ke slávě začít.
Zatočila se jim hlava, když se o nich dozvěděl Rod Stewart, který je pozval, aby otevřeli jeho londýnský koncert. Měl to být start ke hvězdám, který se však změnil v tragédii. Během krátkého londýnského pobytu se bubeník Billy Murcia zúčastnil párty, na které do sebe napral tolik drog, že upadl do bezvědomí. Jeho spolufeťáky nenapadlo nic lepšího, než do něho lít vodu a kafe, aby se probral, čímž mu zasadili smrtelnou ránu, protože jedenadvacetiletého bubeníka de facto udusili. Ráno 6. prosince 1972 bylo nalezeno už jen jeho vychládající tělo. Pro New York Dolls to byla obrovská rána, mluvilo se o rozpadu, ovšem v tu chvíli se projevil vizionářský talent jejich manažera Malcolma McLarena, který je přemluvil, aby si našli nového bubeníka a dokončili nahrávání debutového alba. Bude to bomba, tvrdil jim. Měl pravdu, jen to v té době nikdo neocenil.
Po návratu z Anglie vyzkoušela kapela v domovském New Yorku řadu bubeníků, včetně Marca Bella, tedy budoucího Markyho Ramonea, či Petera Crisse, příštího člena Kiss, ale volba padla na Jerryho Nolana. S ním kapela dotáhla desku do konce a ke spolupráci zlanařila i slovutného producenta Todda Rundgrena, který měl zejména za úkol zajistit úderný sound, jenž by „odstřelil Stones do vesmíru“. Ačkoliv přirovnání k The Rolling Stones slýchali New York Dolls v té době často, už z debutu je jasné, že kapela má tolik energie a garážového feelingu, že by se mohlo jednat leda o sprostého, nevlastního mladšího bráchu, který na Jaggera s Richardsem ukazuje prostředníček při každé příležitosti, navíc s extravagantnější (transvestitnější) image, což byla věc, kterou si The Rolling Stones nemohli dovolit. Dolls na to kašlali, byli mladí, věděli, že natočili velice silné album a chtěli šokovat.
Přestože přijetí desky bylo vlažné a prodeje stagnovaly, dnes je jasné, že jde o bezprecedentní dílo, které svého uznání dosáhlo až po řadě let. Co se týče skladeb, obsahuje bezejmenný debut jednu klasiku vedle druhé. Kompozicím dominuje výtečná Thundersova sólová kytara, která dává Sylvainovým základům grázlovský výraz, a Johansenův zpěv, jenž místy může připomenout drzý škleb Micka Jaggera, ovšem v mnohem obhroublejším podání. Album prezentuje jedinečný Johansenův skladatelský styl, který se v největších hitech „Personality Crisis“, „Vietnamese Baby“, „Looking For A Kiss“ či „Trash“ hodně díval po tehdy moderním glam rocku, ovšem ve spojení s původním rock n`rollem vytvářel unikátní symbiózu. A to i přesto, že na nahrávání měla kapela jen hrstku peněz, že na finální mix měl Todd Rundgren pouze půl dne, což následně v tisku rozmáznul Johnny Thunders. „Všechno to posral. Ta deska zní hrozně kvůli němu,“ řekl doslova. Ovšem i nedokonalý zvuk, či občasné přešlapy v muzikantských výkonech jsou legendární a album je klasikou se vším všudy.
Spolu s „Raw Power“ od The Stooges položil debut New York Dolls základ punkovému hnutí (to je cítit zejména v Thundersově skladbě „Subway Train“ a závěrečné „Jet Boy“), které se začalo formovat na domovské newyorské scéně, aby se posléze přelilo do Velké Británie. Ovšem přesah je ještě další. Deska je jednou z těch, které obrovskou měrou ovlivnily losangeleskou glam metalovou scénu osmdesátých let. „Milovali jsme neomalený styl, který předváděl Johnny Thunders“, svěřil se po řadě let basista Guns N`Roses Duff McKagan. Dolls, ač to rozhodně nezamýšleli, stvořili v roce 1973 monstrum, které je dnes zahrnováno mezi „sto alb, které musíte slyšet, než zemřete“.
|
