V létě roku 1973 nebyla na newyorské undergroundové scéně větší senzace. New York Dolls byli všude a pravidelní návštěvníci klubových akcí na ně poukazovali jako na budoucí velkou věc. Pověst výtečné koncertní kapely je předcházela a proto se koncerty začínaly úctyhodně plnit. Kromě domovského New Yorku se kapela vypravila i na evropské turné, posílena vítězstvím v anketě časopisu Creem v kategoriích nejlepší i nejhorší kapela. „Dolls jsou ta nejodpornější kapela, že si je zamilujete,“ psalo se o nich v tomtéž plátku. O co méně se debutová deska prodávala, o to více byl zájem o koncertní vystoupení, takže se na přelomu let 1973 a 1974 New York Dolls stali nepsanými lídry rockové scény Velkého jablka a byli považováni za americkou odpověď na The Rolling Stones. Největší zásluhu na tom měl zpěvák David Johansen, který zvládal pitvoření Micka Jaggera, stejně jako jeho pěvecké rejstříky, které prokládal vlastním, o poznání drzejším výrazem. Stejně jako Jagger nebyl stoprocentní rocker, nebyl jím ani Johansen. Podobně jak tato skutečnost u Stones vadila Keithu Richardsovi, nemohli to samé u Dolls skousknout Johnny Thunders a jeho největší parťák, bubeník Jerry Nolan.
I když to debutová deska nedotáhla na zlatou metu, bylo třeba kout železo, dokud bylo žhavé. Firma Mercury kapelu ihned po ukončení propagačního turné nahnala do studia, aby na jarní měsíce roku 1974 měla hotovou novou desku. Kapela shodila ze stolu možnost pokračující spolupráce s producentem Toddem Rundgrenem, který podle ní předchozí desku totálně zprasil a angažovala protřelého Shadowa Mortona, jenž v šedesátých letech stál za velkým úspěchem dívčí skupiny The Shangri-Las. Ten byl u vytržení. „Měli neuvěřitelné množství energie. Slovo intenzivní nebylo zdaleka tak intenzivní,“ vzpomínal Morton. „Bože, pamatuju si ty scény ve studiu. Nechal jsem je tam dělat to, co pro ně bylo přirozené a pokusil se to zachytit na pásek.“ Spolupráce s Mortonem byla o poznání lepší než s Rundgrenem, přesto výsledek zůstal na očekáváním. Nebyla to vina producenta, nebylo to v podstatě ani vina kapela. Hlavní roli hrála skutečnost, že na přípravu alba nebyl prakticky žádný čas a Dolls neměli v zásobě dostatek kvalitních skladeb jako v případě debutu.
Kapela si myslela, že celou věc vyřešila šalamounsky, když vedle vlastních skladeb umístila několik coververzí. Jednu z nich, doo-woopový šlágr ze šedesátých let „Stranded In The Jungle“, umístila do pozice pilotního singlu, což se neukázalo být jako dobrá volba, protože skladba je jednou ze slabin alba a ukazuje Dolls v pozici tápajících autorů a ne zrovna silných interpretů skladeb jiných autorů. O poznání lépe by si vedla úvodní rokenrolovka „Babylon“, která zůstala takřka nepovšinuta, nebo výtečná „Puss N`Boots“, která zůstala ukryta na B straně druhého singlu, pro který kapela zvolila opět cizí skladbu „(There`s Gonna Be A) Showdown“, jež také nepředstavovala zásah do černého. O tom, že se nepovedly ani další coververze „Bad Detective“ od Keniho St. Lewise a „Don`t Start Me Talkin`“ od Sonnyho Boye Williamsona ani není třeba mluvit. Zejména kvůli jejich zařazení se „Too Much Too Soon“ nemůže rovnat debutu.
Je to docela škoda, protože autorské věci znovu představují trefu do černého a navozují kouzelnou iluzi spratkovského rock n`rollu, který těží z The Rolling Stones, ale zejména vyrůstá na těžkých garážových kořenech, v nichž platí pravidla ulice. Nejsilnějším momentem alba je bezpochyby závěrečný, bezmála šestiminutový vrchol spolupráce Johansena a Thunderse v podobě „Human Being“ (výborný cover pro album „The Spaghetti Incident?“ natočili Guns N`Roses), v němž kapela udeřila na vážnější notu a i přes mírně chaotické vyznění vytvořila hardrockový monolit, ve kterém se Thundersova sóla proplétají skřípavými tóny saxofonu. Zajímavou skladbou je poloižka „Chatterbox“, která obsahuje vokální vklad Johnnyho Thunderse a předznamenává, jak bude znít budoucí tvorba kytaristy. Povedly i poslední dvě autorské věci “Who Are The Mystery Girls?“ a „It`s Too Late“, které však už nemohly zvrátit poněkud rozpačitý výsledek.
Jestliže kritika desku opět trhala na kusy a poukazovala na Dolls jako na největší vyvrhely scény, nejednoznačný byl také ohlas fanoušků. Album se prodávalo špatně, a i když na pódiu se žádná agonie ještě nepociťovala, problémy byly tak velké, že nešly zamést pod práh. Toho si byl vědom manažer Malcolm McLaren, který odeslal basistu Athura Kanea na ambulantní protialkoholickou léčbu, protože riziko toho, že se nedožije dalšího dne, bylo vysoké. Přestože se zdálo, že Kane celou terapii podstoupil úspěšně, na další kapelní schůzce se objevil s lahví whisky a naprosto pod obraz. Z posledního mleli také Johnny Thunders a Jerry Nolan, kteří už drogový návyk neuměli skrývat. McLaren, podporován Davidem Johansenem, i je odeslal na léčení, ovšem místo kajícného přístupu a sypání popelu na hlavu došlo k výbuchu. Jako první odchod oznámil Nolan. „Johnny chvíli váhal a pak řekl, že když jde Jerry, tak jde taky,“ vzpomínal na poslední dny klasické sestavy New York Dolls kytarista Sylvain Sylvain, „zeptal jsem se jich, co bude s Dolls. Jerry se otočil ve dveřích a řekl: Ať jdou Dolls do prdele!“. A bylo to… Psal se rok 1975 a Dolls byli dva roky od svého průlomu ve stádiu klinické smrti.
Agónie se přelila ještě do jara následujícího roku, kdy v sestavě zbyl jen David Johansen a Sylvain Sylvain. Na post Arthura Kanea nastoupil Peter Jordan, za bubenickou stoličku Tony Machine a ožehavou pizici po Johnnym Thundersovi převzal Blackie Lawless (který o dekádu později udělal díru do světa jako frontman W.A.S.P.), ovšem původní magie i energie byla pryč. Vystoupení z 30. prosince 1976 v Max`s Kansas City bylo velice rozpačitou a definitivní tečkou za první a nejdůležitější částí existence kapely.
Cesty muzikantů se rozešli. Fanoušci bedlivě sledovali počínání Johnnyho Thunderse a Jerryho Nolana, kteří velkou měrou přispěli k punkové obrodě, když si založili partu Johnny Thunders And The Heartbreakers, s níž vydali velmi ceněné album „L.A.M.F“. Ani jeden nepřežil začátek devadesátých let, kdy je definitivně pohtily drogy. Thunderse v dubnu 1991, Nolana o rok později. Nevedlo se ani Arthuru Kaneovi, který společně s Blackiem Lawlessem plánoval rozjet projekt Killer Kane, ale nic valného se mu nezadařilo. O něco pilnější byl Sylvain Sylvain, který natočil řadu alb pod svým jménem, ale nikdy se mu nepodařilo překročit klubové teritorium. Nejvíc na očích veřejnosti zůstal David Johansen. Nejprve rozjel sólovou kariéru ve stylu Dolls pod svým jménem, aby v osmdesátých letech pod pseudonymem Buster Poindexter slavil velký úspěch na poli swingu. Vypadalo to, že krátkodechá, ovšem o to intenzivnější epizoda New York Dolls je definitivně uzavřena.
|
