Informace o tom, že by se New York Dolls měli vrátit na scénu, proběhla někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy bylo jasné, jak velký vliv kapela na rockovou hudbu měla. Hlásily se k ní největší rockové hvězdy - Guns N`Roses, Mötley Crüe, The Cult, Hanoi Rocks a mnoho dalších, byla to až nekonečně dlouhá řada těch, kterým New York Dolls dali do vínku rock n`rollového ducha a nebýt jich a jejich prvního alba, zejména glam metalová losangeleská scéna by nevypadala stejně. „Je pravda, že jsme se párkrát sešli a zajamovali si spolu. Ale na comeback nebyla vhodná doba. Já si dělal své věci, ostatní taky,“ řekl k možnému reunionu v osmdesátých letech zpěvák David Johansen. Jeho vyjádření je trochu alibistické, ve skutečnosti si jak on, tak kytarista Sylvain Sylvain i basista Arthur Kane museli přiznat, že spolupráce s nenapravitelnou feťáckou dvojicí Johnny Thunders a Jerry Nolan není možná. Zejména Thunders byl ve zbědovaném stavu, k alkholovým a zejména drogovým problémům se u něj přidala nemilosrdná diagnóza leukémie. On i Nolan nakonec na svůj zůsob života dojeli a velmi záhy zamířili pod kytičky.
Vše utichlo, ovšem když Guns N`Roses nahráli na album coververzí „The Spaghetti Incident?“ skladbu „Human Being“, začala být celá věc zase o něco aktuálnější. Rovněž výběrovka „Rock N`Roll“ vydaná roku 1994 vzbudila docela slušný rozruch, takže dotazy, směřující na přeživší trojici, byly o něco častější. Všechno ale trvalo mnohem déle. „Pak zavolal Morrissey a požádal nás, abychom se dali dohromady. Nejdřív jsem to nechtěl udělat, ale přesvědčil mě, že by to mohla být sranda,“ řekl zpěvák David Johansen k okamžiku, kdy se jméno New York Dolls po třiceti letech objevilo zase na povrchu světa. „Zavolal jsem Sylvainovi a Arthurovi, řekl jsem jim, jak se věci mají a zeptal se jich, jestli mají zájem. Měli…,“ dodal Johansen. Byl začátek roku 2004 a všechno mělo připomínat idylku.
Jenže jak nahradit nenahraditelné? Dovedl si někdo New York Dolls představit bez Jerryho Nolana a zejména bez Johnnyho Thunderse a jeho nenapodobitelného kytarového stylu? Mluvilo se o tom, že na Thundersovo místo by mohl nastoupit bývalý člen Sex Pistols Steve Jones či Izzy Stradlin z Guns N`Roses, ale obě varianty se ukázaly být liché. Prominentní místo sólového kytaristy získal Steve Conte z hard rockových Company Of Wolves. Bubenickou stoličku po krátké epizodce se členem britských The Libertines Garym Powellem obsadil Brian Delaney a vše mohlo naplno vypuknout. V tu chvíli ukázal osud znovu svou krutou tvář a připomněl kapele rok 1972, kdy na prvním turné zemřel bubeník Billy Murcia. Tentokrát si černého Petra vytáhl basista Arthur Kane. Dvaadvacet dnů po reunionovém koncertu podlehl leukémii, která u něho byla diagnostikována pouhých pár dní předtím. Kapele se nabídl bývalý člen kutovních Hanoi Rocks Sami Yaffa, který comeback zachránil.
Bylo jasné, že bez nového alba nebude mít pokračování dlouhého trvání a proto konec roku 2005 zastihl New York Dolls poprvé po více než třiceti letech ve studiu, kde se pětice rozrostla o šestého člena, klavíristu Briana Koonina. Už jen z této události bylo jasné, že comebacková deska bude trochu z jiného těsta než původní tvorba ze sedmdesátých let. A chyběl Thunders, který dával kapele svou hrou obrovské množství nepopsatelné energie. Conte, ač jeho veký obdivovatel, byl poněkud kultivovanější, což však pro dospělé Dolls, kteří už dávno oslavili padesátku, byla nejlepší možnost. I proto album „One Day it Will Please Us To Remember Even This“ zni mnohem dospěleji než postpubertální výstřelky dávnověku. Duch starých Dolls je na desce stále přítomný, stejně jako jaggerovský Johansenův zpěv, albu vedle toho dominuje mnohem větší profesionalita a silná produkce slovutného Jacka Douglase.
V okamžiku, kdy desku otevře „We`re All In Love“, je všechno zpátky. Pochybnosti, jak si kapela dokáže poradit bez Thunderse, Nolana a Kanea jsou rozptýleny, duch starých Dolls ožívá v nových odstínech, ačkoliv Johansenův hlas nedokáže zakrýt proces stárnutí. Ae i v tom je nadhled, který deska nabízí. Je pestrá až běda, protože reminiscence staré energie ve „We`re All In Love“ jsou jen jednou ze složek alba. Novou tvář New York Dolls může prezentovat vyklidněná „Plenty Of Music“, která jako kdyby předznamenávala, kam se kapela chce ubírat. Do minulosti Dolls tahá pilotní singl „Dance Like A Monkey“, který nese spojnice se „Stranded In The Jungle“ z dvaatřicet let staré předchozí desky „Too Much Too Soon“. Ač se deska snaží udržovat spojnice s minulostí, jak postupuje stopáž, začíná album nabírat spíše provoněné, éterické pasáže, které Dolls nesmírně sluší. Tento trend kulminuje v úchvatném duetu Davida Johansena a Michaela Stipeho z R.E.M. „Dancing On The Lip Of A Volcano“. Hostování řady hvězd (Stipe, Iggy Pop či Bo Diddley) svědčí o významu comebacku New York Dolls.
Album osciluje mezi dvěma tvářemi. Starou, který chce dosáhnout někdejčího přívalu energie (což není dost dobře možné) a novou, mnohem rozvážnější a dospělejší. Ve výsledku převažuje spíše první varianta, ačkoliv i druhá se hlasitě hlásí o slovo. Z každé skladby je znát, že Dolls svůj comeback vzali vážně, že při tvorbě alba byli při chuti a měli v zásobě tolik silných skladeb, že z nich poskládali kolekci, která svého starého předchůdce strčí do kapsy, byť debutu nemůže konkurovat hlavně kvůli kultovnímu postavení a historické důležitosti. Díky tomu se comeback New York Dolls stal jednou z největších událostí roku 2006.
|
