Comeback se vydařil. Ač ve značně pozměněné sestavě New York Dolls konečně ukázali, že nejsou jen věční lůzři z první poloviny sedmdesátých let, kteří dojeli na chlast a drogy, ale také životaschopnou kapelou, která umí přežít v podmínkách nové doby. Jejich reunion (stejně jako u spřízněných The Stooges) doprovodila vlna euforie, která ukázala skutečný význam a vliv kapely. Fakt, že se natáčení comebackové desky „One Day It Will Please Us To Remember Even This“ zúčastnili Iggy Pop, předák R.E.M. Michael Stipe či průkopník rock n`rollu Bo Diddley také o něčem svědčil. O to překvapivější byl krok vydavatelské firmy Roadrunner, která rok po vydání comebackové desky oznámila, že s kapelou rozvazuje smlouvu. Možná čekala milionové prodeje, ale to nikdy New York Dolls nebylo souzeno dosáhnout. I přesto, že ovlivnili největší kapely světa, nikdy nebyli mainstream a tak to mělo zůstat navždy.
New York Dolls, kteří byla poháněni obrovskou tvůrčí energií, to vítr z plachet nevzalo. Po více než třiceti letech vzali na milost producenta Todda Rundgrena, který produkoval jejich slavný debut a ačkoliv mu v sedmdesátých letech nemohli přijít na jméno, dohodli se s ním na tvorbě nové desky. Horké hlavy po letech vychladly, promile alkoholu v krvi dávno vyprchala a drogy neměly v Dolls už co dělat, proto spolupráce kapely s Rundgrenem byla o něčem jiném. Producent nikterak nezasahoval do skladatelského procesu, o který se postaral zejména David Johansen, jemuž sekundoval kytarista Sylvain Sylvain a občas i dvojice nováčků, kytarista Steve Conte a basista Sami Yaffa, což mělo zaručovat album made in Dolls, tedy klasickou desku newyorských legend. Tou ale „Cause I Sez So“ až tak úplně není. Návaznost na první dvě alba ze sedmdesátých let je spíše tušená a stavěná zejména na typickém Johansenově projevu, který však ztratil mladickou vitalitu, na druhou stranu se vyznačoval přitažlivou ležérností a vyklidněností. Taková je i „Cause I Sez So“.
Když pomineme titulní proto-punkovku, která desku otevře, a „Muddy Bones“, není zde moc míst, které by si mohly potykat s prvními dvěma alby. Dolls se spíše soustředí na volnější tempa, předností je obrovský nadhled a životní zkušenost, která velí, že není třeba dvakrát vstupovat do téže řeky. Těžiště desky spočívá v méně rockových skladbách, jako jsou příklady typického amerického písničkářství „Better Then You“ a „Lonely So Long“, v nich starý punkový aspekt prosakuje pouze skrze poněkud drzejší výraz. Ten je všudypřítomný i ve chvíli, kdy Dolls nasadí stařičký rhythm n`bluesový výraz, který je tak blízko nedostižným vzorům The Rolling Stones, že skladba „This Is Radiculous“, by klidně mohla stát na libovolném albu Jaggerovy a Richardsovy party z období 1966 až 1972. Podobně jako „Nobody Got No Bizness“, která dokáže sbírat střípky ze stonesovského funky období.
Jak album postupuje, ukazují New York Dolls experimentálnější tvář. Vždy byli stylově rozevlátí a poněkud neukotvení, což jim dává zvláštní přitažlivost, ale na „Cause I Sez So“ jdou v tomto směru ještě dál. S přihlédnutím k tomu, jak se od klasického rockového modelu kapela odtáhla na poslední desce „Dancing Backwards In High Heels“ zní „Temptation To Exist“, „Making Rain“ či „Drowning“ nadmíru logicky. Už není nejdůležitější rvavá, bezprostřední energie o níž se mluvilo v sedmdesátých letech, ale spíše místy poněkud divná, jinde temná, ale přesto originální skladba. Nejpádnějším důkazem je nová verze dávného hitu „Trash“, který byl jednou ze zásadních položek debutu. Zde je předělán takřka k nepoznání a nová verze v reggae či dokonce kalypso rytmu je odpovědí na to, jestli Dolls ještě mohou být stejná kapela jako kdysi. Nemůžou. Ani náhodou…
„Cause I Sez So“ a následné koncertní turné bylo posledním, které absolvovala comebacková sestava. Nikdy nebylo přesně řečeno, co se stalo a David Johansen se otázkám na okolnosti rozpadu spíše vždy vyhýbal, faktem je, že Steve Conte a Sami Yaffa se krátce na to objevili v sestavě kapely Michaela Monroea, jenž rozpustil Hanoi Rocks. Krátce na to proběhla tiskem zpráva, že Johansen a Sylvain budou nadále pokračovat jako New York Dolls s bubeníkem Frankiem Infantem z Dolls. Tato sestava natočila jen desku „Dancing Backwards In High Heels“, aby k ní odjela turné s kytaristou Earlem Slickem (ex-David Bowie, Little Caesar) a basistou od Boba Dylana Kennym Aaronsonem, až se nad ní definitivně zavřela voda. „Už je to dávno pryč, už to nemělo smysl,“ potvrdil konec Dolls v roce 2016 Earl Slick. Smutnou tečku přinesl rok 2021, kdy ve věku 69 let rakovina přemohla Sylvaina Sylvaina, čímž David Johansen zůstal posledním žijícím členem, který si pamatoval i bájnou část kariéry kapely.
New York Dolls se nikdy neměli stát velkou kapelou. Když jejich název čmáral kytarista Dregen v klipu „Highlights“ od Backyard Babies na zeď, v tom byla špetka jejich rebelství. Dolls navždy zůstanou ostře kultovní formací a u poslechu jejich alb budou souhlasně kývat hlavou opravdoví znalci rockové historie, pamětníci, či nenapravitelní nostalgici, ale nikdy ne široká veřejnost. To, že ovlivnili dvě velká hnutí, v nichž punk měl revoluční charakter a glam metal se vyznačoval obrovskou okázalostí a hédonismem, z nich dělá legendu s velkým L i jednu z velkých kapel všech dob.
|
