Právě teď je pravý čas, který ukáže, jestli The Libertines byly protežovanou kapelou právem nebo za to mohla jen dětsky nevinná tvářička Petea Dohertyho a jeho aféry s top modelkou Kate Moss. V jejich stínu vycházely všechny dosavadní desky, a palcové bulvární titulky a fotky obou milenců, rvoucích si nosu kokain, vrhaly hudbu až na druhé, třetí či bůhvíkolikáté místo. Ještě v roce 2015, kdy vyšla poslední nahrávka „Anthem For The Doomed Youth“ a Pete s Kate dávno nechodil, se hudba The Libertines spojovala s jeho bouřlivou minulostí a s faktem, že před lety uspěl jako model. To je dnes pryč a na první místo se konečně dostala hudba. V Dohertrym by v současnosti modela nehledal ani největší blázen. Jeho zevnějšek není reklamou na zdravý životní styl či psychické pohodlí. Možná proto je třeba novince „All Quiet On The Eastern Esplanade“ popřát sluchu, protože představuje The Libertines bez jakýchkoliv příkras a růžových brýlí.
Faktem je, že kapela by dávno neexistovala, kdyby ve svém středu neměla kytaristu a zásadního skladatele Carla Baráta. Ten byl vždy stěžejním autorem materiálu, ale také Dohertyho jakýmsi andělem strážným. Když frontmana sužovala alkoholová a drogová závislost, dokázal jej klepnout přes prsty a přibrzdit. Nedokázal nemožné, po dvou albech, které The Libertines na začátku tisíciletí dostaly na vrchol, přišel po Dohertyho nesnesitelných eskapádách konec, který se ale neukázal jako definitivní. Comebacková deska „Anthem For The Doomed Youth“ v roce 2015 splnila účel, i když se nejednalo o desku, která by se plně vyrovnala prvním dvěma albům. Čekací doba na novinku, která se protáhla na celých devět let, nevěstila nic moc dobrého, ale výsledek je přesvědčivější než před devíti lety. Nelze sice říct, že by se povedlo úplně všechno, ale většina snad ano.
Ačkoliv Doherty vypadá jako obtloustlý strejda odvedle, disponující úlisným, obšournickým kukučem, hlasově je v naprosté pohodě. Jeho skladatelská spolupráce s Barátem přináší tentokrát několik trumfů, mezi kterými jako diamant září třetí pilotní singl, překrásná „Shiver“, která ve třech minutách shrnuje veškerou výjimečnost, kterou kdy The Libertines měli. Možná nikdy nenapsala kapela tak skvělou, náladovou a zároveň hřejivou věc, z níž by tryskaly nejrůznější emoce a lehce nostalgická, o to působivější atmosféra. Na dostřel se jí přibližuje ještě několik skladeb, ale žádná ji překonat nedokáže. The Libertines dokáží o svých kvalitách přesvědčit i v „I Have A Friend“, v níž jako kdyby se chtěli přiblížit dávné rozvrkočenosti starých The Rolling Stones (z doby, kdy vyrostli z country) a v „Man With A Melody“, ve které nezapřou inspirace u The Beatles v jejich nejplodnějším období kolem alb „Revolver“ či „Rubber Soul“. Chvályhodné je, že s vlivy obou legend zachází The Libertines opatrně a přetváří je k vlastní podobě.
Písničkovější tvorbu, která patří k lepší polovině desky, zastupuje zejména „Mustangs“ (je velmi zajímavé zaměřit se na úvodní melodickou linku, jež je ta samá, s jakou Jan Kalousek vyhrál soud se Support Lesbiens kvůli skladbě „Chodím ulicí“), která disponuje rozvernou náladou a „Night Of The Hunter“, v níž zaujme zejména práce s pěveckou linkou. Tyto skladby jsou protipólem k některým věcem, v nichž The Libertines nasazují jakousi kabaretní tvář, která však kapele nesluší. Když si odmyslíme laciné „Oh Shit“, jsou to zejména nepodařené kousky „Baron`s Claw“ a „Songs They Never Play On The Radio“, které úroveň desky tahají dolů. Jsou v menšině, ale jsou tu…
Z celkového pohledu se druhý comeback The Libertines podařil a kapele nezbývá než doufat, že s ním bude mít trochu více štěstí a výdrže než před devíti lety. Vypadá to, že dnes drží o něco více pohromadě, tak snad tato skutečnost z ní udělá na britské scéně konečně etablovaný a hlavně spolehlivý pojem.
|
