Po složité historii (která sahá až do roku 1993) a několika neshodách a výměnách se kapela Temple of Sorrow z Ostravy dopracovala k nahrání své čtvrté desky. Styl této nahrávky by se dal charakterizovat jako brutal-death smíchaný s grindem a pokořeněný elektronikou, a celá tato masa ještě vhozena do jaderného reaktoru. Výsledek je tedy hodně tvrdý, ostrý a vysokoenergický.
Ihned na začátku první skladby vám je jasné, že bubeník tentokrát absentuje a je nahrazen programovanými bicími. Ale jelikož skladby jsou veskrze přetkány elektronikou (4.track je prakticky jenom elektronický experiment), tak se tam prostě nějak hodí. Celkově je na albu skladeb 11, což bych bral spíše jako negativum, protože se postupně jaksi oplošťují a poslech už ke konci začíná trochu otravovat. Nicméně feeling skladeb, hlavně prvních, je hodně intenzivní. Při poslechu jsem se přistihl, že si v rytmu podupávam nohou a kývu hlavou, což se mi jen tak u čehokoliv nestává.
Kromě bicího robota do rychlého rytmu hrají kytara (Libor Šmakal), basa (Martin Ulmann) a velice hlubokým, řvoucím vokálem to všechno podtrhuje Petr Suk.
Vtipné jsou názvy skladeb. Vesměs se týkají vesmírných témat. Tituly jako: "A Tribute to Kryten", "Legion", "The Polymorph", atd. dokonce odkazují na oblíbeného Red Dwarfa (nebo je to náhoda?).
Chtěl bych říct ještě pár slov k potisku CD. U knih je téměř pravidlem, že čím je kniha lepší, tím hnusnější má obal. A samozřejmě to platí i obráceně. U tohoto „intergalaxiálně brutálního“ CD se ale tento knižní fenomén vyskytl také. Šedá lidská lebka s jedním okem, trochu zvětšenými špičáky a překříženými hnáty a v pozadí blesky... Když jsem toto CD viděl prvně, řekl jsem si že to bude tedy hodně veliký kýč. Ale opak je pravdou.
Kapela zkloubila dva rozdílné styly do opravdu fungující junkce, která je brutální, ale zároveň veselá a plná energie.
|
