Když se kapela Tublatanka objevila ve Výravě, měl jsem původně v úmyslu vyzpovídat ten nejzákladnější stavební kámen Tublatanky, Maťa Ďurindu. Upřímně řečeno, když jsem sledoval průběh zvukovky, kde se Maťo musel krapet rozvášnit, aby dosáhl splnění svých požadavků, říkal jsem si, že zůstane-li v ráži, mohl by mě čekat docela zajímavý zážitek :-). Vše se ale nakonec vyvinulo jinak. Maťo, nedávno propuštěný z nemocnice po operaci, raději šetřil síly na večerní vystoupení a za Tublatanku se ujal slova basák Ďuro Topor. Přiznám se, měl jsem trochu obavy z toho, že bude-li Ďuro stejně stručný, jako při naší předchozí mailové korespondenci, bude za tři minuty odbyto. Chyba lávky. Bavilo mě poslouchat Ďurovi vzpomínky na minulost i na budoucnost tak vydatně, že jsem ani neměl tendence přerušovat ho nějakými otázkami. Ďuro je nejen excelentní basák, ale i rozený vypravěč. Posuďte sami v první části našeho rozhovoru.
Původně jsem tenhle rozhovor chtěl začít úplně jinou otázkou, ale teď bych se chtěl, s ohledem na dění na zvukové zkoušce, zeptat na následující. Maťo Ďurinda na mě udělal dojem člověka velice důsledného, velice cílevědomého a velice náročného. Ty jsi v Tublatance jak dlouho?
V Tublatance jsem od roku 1992, kdy jsem tam byl rok jako technik a potom když odešel Paľo Horváthh a já jsem vyšel jako nejlepší ze dvou konkursů, tak jsem v kapele funkční jako muzikant od roku 1993. Takže je to teď šestnáctý rok.
Za tu dobu jsi Martina poznal určitě dostatečně, takže jak se tyhle Maťovy vlastnosti projevují vůči vám jako ostatním členům kapely?
Dovolím si tvrdit, že já jsem to s Ďurindou vydržel nejdéle. Z předešlých členů to jeden vydržel devět let, druhý jedenáct, bubeníci též neměli příliš velkou životnost, takže já jsem takový matador. Možná je to tím, že se s Maťom snažíme vycházet v dobrém a vždycky nám jde o dobro kapely, muziky nebo věci. Samozřejmě snažíme se být tolerantní. Možná je i výhoda, že bydlíme v jiných městech, Maťo žije v Bratislavě, já i s bubeníkem v Topolčanech, takže nemáme až tak velkou ponorku, že bysme se náhodně potkávali po barech nebo ve městě. Nechci říct, že bysme s tím měli nějaký problém, nejsme kapela, která když dohraje, tak se separuje s vlastními kamarády. Naopak, když se jdeme bavit, tak vždycky spolu. Samozřejmě, už známe ty svoje hlášky i reakce, ale je nám to v podstatě příjemné, umíme se spolu bavit, vždycky si najdeme nějaké téma, je jedno, či je to politika, ženské nebo muzika, ale prostě si po téhle stránce spolu rozumíme. I bubeník Peter, který je čtvrtý rok v kapele velmi dobře zapadl. Trošku to oživil, protože je od nás o něco mladší, takže má ještě takovou mladickou vitalitu a nadšení, baví ho to, nevadí mu být slavný. Nám už to občas začíná i trošku vadit, když je nám pokládáno příliš mnoho otázek a požadováno příliš mnoho informací. Peťo to oživil, omladil a situace v kapele je nejlepší, jakou jsem kdy zažil. Dokonce si myslím, že nikdy v minulosti, co jsem zažil, nebyla Tublatanka tak soudržná, neměla takové porozumění lidské i hudební. A co se týká Maťa, tak my jsme společně absolvovali společně i zvlášť strašně moc koncertů, vlastně jsme viděli všechy světové kapely, které jsme vidět chtěli, o kterých jsme snili a které jsme plánovali a častokrát jsme byli zklamaní zvukem, osvětlením nebo jinými detaily. A z toho jsme se poučili. Razíme s Maťom teorii, kterou on řekl poprvé a já jsem si uvědomil, že s ním mohu jen souhlasit, že tehdy je dobrý koncert a tehdy hraje kapela dobře, když závidíme. Závidíme, že nestojíme na pódiu místo nich. Dovolím si trošku zafilozofovat, závist je strašně důležitá lidská vlastnost, i když to zní možná trochu jako parafráze, ale myslím si, že závist spoustu lidí posune dál. Ve svých mladých letech jsem chtěl hrát jako nějací virtuozové a muzikanti vážné hudby a nedařilo se mi to. Co se dělo? Záviděl jsem jim a snažil jsem se jim přiblížit. A to mě posunovalo. Kdybych jim nezáviděl, řekl bych si: „proč mám cvičit osm, deset hodin denně“ a vykašlal bych se na to. Takže to je ta naše filozofie a Maťův přístup. Snažíme se být dokonalí, aby naši fanoušci nebyli zklamaní. Ti , co přijdou na koncert a jsou v prvních řadách, to jsou ti naši nejvděčnější, ti nás chtějí vidět, slyšet, cítit. Když tam není ten zvuk dokonalý, tak tenhle člověk je ochuzen. Ten největší fanoušek, který se prodere dopředu, celou dobu tam stojí, snáší to tlačení, přístup ochranky a tak, tak když má mít ještě na nic zvuk…, proto na tom Maťo bazíruje a občas je i nervózní na zvukaře. Všichni zvukaři, bohužel a čím světovější, tím horší, zvučí jen sebe. To znamená, že on je v té svojí kabině vzdálený patnáct - dvacet, někdy padesát metrů, sebe nazvučí perfektně, u zvukaře je vždycky nejlepší zvuk, to je jasné, ale lidé v okolí, vepředu, na okraji, už mají smůlu.
Další vlastností, která mě na Tublatance fascinovala vlastně od počátku kariéry, bylo to, že Tublatanka sázela na určité národnostní cítění, ať už to byly slovenské kroje, ať už to byla československá vlajka na koncertech, ať už to je motiv Tater na bookletu posledního alba „Patriot“. Vzhledem k tomu, že jsi zažil v kapele zažil dobu těsně po rozpadu republiky, jaké je to dneska pro vás hrát v Čechách. Cítíš nějaké rozdíly?
My jsme se vždycky hlásili ke Slovensku, k Československu, i k tomu, že jsme Evropané, když jsme byli v Americe. Není se za co stydět, že cítíme národnostně, ale ne že bysme zatracovali nějaký národ. Měli jsme v kapele Maďara, což je možná pro někoho nepochopitelné, že slovenská kapela Tublatanka, která byla jakýmsi jánošíkovským vzorem, má ve svých řadách Maďara, ale my s tím vůbec nemáme problém! Naopak. Dodo k nám pasoval, možná uměl lépe maďarsky než slovensky, ale byl to výborný muzikant, výborný kluk a výborný kamarád. Každý z nás volil i jinou politickou stranu, vedli jsme o tom sáhodlouhé debaty, ale vždycky to bylo k dobru věci . Samozřejmě, že některé národy jsou něčím výjimečné, výrazné, nebo extremistické, ale nikdy neposuzujeme lidi podle národnosti. Kroje byly trochu maličkou vzpourou, revoltou, takový zašitý heavy metal. Za komunistů se nedalo vystupovat v kožených oděvech, pobitých opascích a hvězdičkových pásech, takže chlapci vymysleli kroje a ujalo se to. Je pravda, že když se dělila republika, tak nás někteří obviňovali, že jsme nacionalisti, tak jsme od toho upustili, i když to vůbec nebyla pravda. V Čechách hrajeme nepřetržitě, nemáme s tím žádný problém, spíš naopak, nyní jsme tu ještě žádanější. Je pro nás trochu úsměvné, že jsme vlastně zahraniční kapela, která je jednou z nejčastěji hrajících slovenských kapel tady. Dovolím si tvrdit, že podle mých zkušeností lidé v Čechách lépe znají naše texty, než mladí lidé na Slovensku. To je pozitivní. Do Čech jezdíme strašně rádi a nepřestaneme ani v důchodu.
Zmiňuješ mladé lidi. Vzhledem k tomu, že Tublatanka už hraje takovou dobu, odrostli s váma fanoušci a přibývají noví?
Jasně. Je běžné, že na nás přijde matka s dcerou, otec se synem a chtějí autogramy. Myslím, že i když ti mladí o nás možná tolik nevědí, protože nejsme tak často hraní v médiích jako kdysi, nebo jako kapely, které mají pro mladé lidi generační výpověď, ale když nás objeví nebo objeví naše staré desky, tak zjistí, že muzika je buď dobrá a chytí a nebo je horší a potom se s ní člověk neztotožní. Takže s mladým publikem nemáme problém. Myslím, že mladí někdy objevují už objevené, ale to je pro nás dobré a těší nás to.
Jak ty vnímáš vývoj Tublatanky? Ptám se proto, že srovnáme-li třeba druhé album Tulatanky „Skúsime to cez vesmír“ s předposlední „Pánskou jazdou“ jde o poměrně radikální způsob podání muziky.
Je to o tom, že se mění doba, kapela se vyvíjí a mají na nás vliv všemožné styly a směry. My se z těch vlivů snažíme občas něco vytěžit a je jasné, že to vždycky nemusí vyjít. „Pánska jazda“ je možná trochu měkčí, experimentální bylo i „Znovuzrodenie“, když jsme přišli dva noví členové a chtěli jsme trošku něco jiného a jiným směrem. Návrat ke kořenům, i když v modernějším kabátu, je „Patriot“. Chtěli jsme aby tohle album bylo tvrdé a melodické. Samozřejmě melodie jsou u nás prvořadé, musí vlézt do uší a musí to potěšit dušičku. Když přišel Peťo coby razantní bubeník z tvrdé kapely, oni hráli nějaký doom a thrash metal, tak přinesl do bicích svůj názor, sílu a energii. Snažili jsme se to do naší hudby dostat a myslím, že se nám to povedlo.
Musím souhlasit, protože po „Pánskej jazde“ byl „Patriot“ pro mě hodně pozitivní šok, hlavně proto, že na desce byla písnička „Pieseň pre Doda“, ze které mě dodnes mrazí a která je srovnatelná s „osudovkama“ z osmdesátých let, ať už to byla „Matka“, či „Pravda víťazí.“ Dá se očekávat, že Tublatanka bude mít tendence vrátit se k podobně heroickým, vypjatým skladbám?
Tohle se nedá vykalkulovat nebo naplánovat, ta píseň prostě musí přijít sama. Samozřejmě, že vždycky jsou důležité emoce, ale ty vychází zevnitř a nedají se ovlivnit zvenčí. Takže my bychom velmi rádi, ale ty osudové skladby musí mít atmosféru, která musí vzniknout z něčeho. Rádi bychom měli všechny skladby takové, ale záleží na tom, v jakém je člověk rozpoložení, v jaké situaci je kapela. Někteří lidé nám píšou, že je oslovili neznámé skladby nebo skladby, které se nikdy nehrály v rádiu. Oni se je poslechnou z CD a záleží na každé dušičce, co ji osloví, jaké má vzpomínky, zážitky z minulosti, dětství, ze školy a co to v něm probouzí. Já si pamatuju z dětství, že jsem nejlépe vnímal hudbu, když jsem měl čtyři nebo pět let, kdy jsem žil u babičky, která mě vychovávala. Slyšel jsem vážnou hudbu, slyšel jsem kontrabasy a já jsem měl z toho hrozný strach, na mě to mělo hrozný vliv.
Věděl jsem, že když hrají kontrabasy a to jsem ještě ani nevěděl, co to je, přijde na mě smutek a já jsem měl hrozný strach. A když jsem se začal aktivně věnovat hudbě, poslouchat jí a cvičit, tak když jsem záviděl, tak mi běhal mráz po zádech. Postupně, jak jsem scvičil, nějakjsem se vyvíjel a přibližoval, tak ty „zimomriavky“ jsem měl stále míň a to mě chybí. Přiznám se, že teď mám mrazení v zádech málokdy, z hudby skoro vůbec a to mě vážně mrzí. A když mám zimoriavky, tak to je možná jen takový studený pot, když zažiju nějaký šok na motorce. Často jezdím na motorce i na čtyřkolce docela extrémně, už jsem si zažil i docela krizové situace a havárie, takže to se mi občas zjeví něco takové, co připomíná zimomriavky. Hrozně rád by sem se k tomu, vrátil, ale bohužel se to nedá…
Když ses jako dítě bál basových tónů, jak to přijde, že si sáhnul zrovna po baskytaře?
To je vlastně pudové. Člověk se vyvíjí, bojíš se třeba hluboké vody nebo propasti a pak si na to zvykneš a chceš zdolat Everest. Nebo se bojíš motorky, máš strach se jí jen dotknout a pak na ní jezdíš dvěstěšedesátikilometrovou rychlostí po dálnici.
Která deska nebo písnička z historie Tublatanky je pro tebe nej?
Mě se velice líbí „Moj starý dobrý kabát“. To je myslím první skladba, kterou Maťo napsal ještě ve studentských dobách. Možná je to trošku naivní text, Maťo říká, že je dětský, ale pro mě má velkou pointu, velkou filozofii a vystihuje to jednu lidskou vlastnost, která je dost častá a dost proměnlivá. Tam si i zahraju, tam se pobavím, šlape to, je tam i vyhrávka, kterou je strašně těžké zahrát, rytmicky i pozičně a já mám rád těžší věci. Hrozně nerad hraju slaďáky, to jsem úplně nervózní, to ani neumím hrát. Potřebuju hrát pecky, valit, mlátit to. Nejlepší je, když hrajeme poslední věci, když už ani nemůžeme. Vždycky do toho dáme i tu poslední sílu, která v nás je, až mám dojem, že omdlím a pak po koncertě nechceme dvacet minut nikoho vidět, s nikým se nechceme fotit, nikomu se nechceme podepisovat ani prsa, tak to je ten nejlepší pocit, který si hrozně rádi vychutnáváme. I když se v té době ani necítíme nějak dobře, často nám je až zle, ale to je taková eufórie, orgasmus, který nám dělá dobře a možná že nám prodlužuje kariéru, hraní a dovolím si tvrdit, že i život.
|
