Docela by mě zajímalo, co se Johanu Lindstrandovi honilo hlavou, když v roce 2004 zakládal po odchodu z The Crown svůj nový band. Z minulé štace už přece měl zkušenost se zkracováním jména kapely. Přesto z něj vypadl název, který zaujme už jen svojí délkou (o originalitě nemluvě). One Man Army And The Undead Quartet, původně zamýšlený jako sólový projekt Johana, ze sebe počínaje letopočtem 2006 sypou novinku každý rok a vloni tak nadrásali do hudebních análů svůj už třetí zápis. O kvalitě desky “Grim Tales” (první pro Massacre Records) asi nejlépe vypovídá skutečnost, že OMAATUQ byli nominováni v kategorii Metal (thrash, black, doom, atd.) na Swedish Metal Awards ve společnosti severských titánů Amon Amarth, Opeth a vítězů The Haunted.
I přes to při poslechu alba nezářím nadšením. Může za to (paradoxně) ten nejzodpovědnější - Johan Lindstrand. Díky jeho zpěvu můžou mít zarputilí škatulkáři potíže s tím, jestli cpát desku do škatule thrash či death. Tedy, ne že by mě trápilo, kterou bednu vybrat, to já jen (a klidně mě tlučte do hlavy, že stavím subjektivní hledisko před objektivní kritéria) dost lituju, že Johan nedokáže (nebo nechce) ze svého řevochrapotu (pozůstatky z dob The Crown) za celou dobu vypadnout. A tak sympatické instrumentální nápady i nečekaně odlehčené pasáže naráží na stále stejnou neústupnou a agresivní náladu, kterou kolem sebe Johan šíří.
Nejjednodušší charakteristika by tak mohla znít, že “Grim Tales” je nesmlouvavou praktickou ukázkou melodického extrémního metalu, ctící göteborské kořeny, odehrávající se převážně ve středním tempu, přirozeně kombinující brutální riffy s chytlavými vyhrávkami. Na jedné straně stavící na odiv nekompromisní a přímočaré nářezy, na straně druhé mazlící se s chytlavými hračkami – zejména pak hevíkovské melodické kousky (obecně vzato, v souboji dominátorů desky – zpěv vs. kytary – jsou pro mě strunotepci jasným vítězem) vydatně zlehčují atmosféru. Srovnejte po sobě jdoucí dvojku “Dominator Of The Flash” a “Bonebreaker Propaganda”. U té první je při kytarové honičce (a až veselém riffování) člověku téměř líto, že Johan alespoň na chvíli nesáhne k čistějším rejstříkům, u té druhé nelze než s uznáním konstatovat, že právě na jeho řev bude spousta lidí přísahat. Tak trochu pozitivní diskriminace ve švédských barvách v duchu myšlenky “deathaři ať si zvykají na melodie, thrasherům taky kapka deathu neuškodí”. Namícháno natolik šikovně, že by ani jeden z táborů nemusel mít až tak zásadní připomínky. Ale místní poměry nás učí, že ne všechny smířlivé pokusy musí být davem radostně přijaty...
Z té záplavy, která se v loňském roce přihnala z Massacre Records, jsou pro mě One Man Army And The Undead Quartet na jedné z nižších příček pomyslného (massacrovského) žebříku. Jediným důvodem je projev Johana Lindstranda. Ovšem žehrat na něj je podobné, jako vyčítat žralokovi, že plave. Ač mi pochmurné příběhy armády jednoho muže zrovna nevoní, jedním dechem dodávám, že řemeslně je to skvěle odvedená práce se solidními nápady i chutí (bez toho, aby měli OMA tendence stát se potenciálními novátory) nedržet se ortodoxně stylových zvyklostí. A pokud vám ustavičně chrčící Johan nepoleze na mozek, dá se tahle deska i slušně vychutnat.
|
