To mi řekněte, jak to ti Švédové dělají. Jak často se člověku v dnešní době poštěstí najít mladou kapelu, která se ničemu nepodobá? Obzvlášť, když se pohybuje v žánrové škatulce heavy/power? V případě Manimal (nesplést se stejnojmennou francouzskou deathovou kapelou) se mi ale sázka na naprosto neznámé jméno vyplatila a dostal se mi do rukou hudební klenot. Co mi však vyrazilo dech, bylo zjištění, že „The Darkest Room“ je jejich vůbec prvním počinem. Navíc, ani jeden z členů Manimal dříve nepůsobil v žádné významnější kapele. Ještě než se dostanu k muzice, musím pochválit velice působivý obal desky, který mě zaujal natolik, že jsem si ji pořídila naslepo.
Naštěstí mě už první poslech utvrdil, že nebudu litovat. Tenhle debut patří do kategorie těch výjimečně povedených. Při psaní recenze jsem se snažila přijít na to, ke které kapele bych mohla Manimal přirovnat – a nenapadla mě ani jedna. Což je samo o sobě fascinující. Kapela nám servíruje power metal, který dělá čest svému jménu a je opravdu nabitý energií a zápalem. Zpěvák Sam Nyman ve většině skladeb hodně často mění polohy hlasu, což jim dodává větší šmrnc. Jeho hluboké polohy se velmi příjemně poslouchají a když je to třeba, nebojí se na svůj hlas pořádně zatlačit. Jeho výšky jsou trochu uječené, ale to nemusí být nutně na škodu. Ve většině případů to k muzice skvěle pasuje a navíc se Sam nikdy nepouští dál, než kam zvládne. Vynikající instrumentální výkony a výborný zvuk už jsou pak téměř nezbytným bonusem.
Ačkoli hudba je vcelku pozitivní, celé album (ostatně jako jeho cover) působí trochu smutně a tíživě. Jediná skladba, která se tomu vymyká, je speedovější „Dreamers and Fools“, která na mě zároveň působí jako nejslabší kousek. Oproti tomu hned dvě úvodní „Shadows“ a „The Darkest Room“ a závěrečná „The Life We Lived“ se svým valivým rytmem vystupují vysoko nad průměr. Úplně nejpovedenější je pak skladba „Spinegrinder“, která má v sobě (možná hlavně díky názvu) něco z ducha Judas Priest. Každopádně ale ukazuje cestu, po které by se kapela měla vydat, protože na ní je nejsilnější. Střídají se zde baladičtější pasáže s energií nabitým refrénem, který jako tlustá červená čára podtrhuje silný vokál (v tomto případě je ona „uječenost“ ku prospěchu věci).
Kapela existuje už od roku 2001, takže je vidět, že měla hodně času svůj debut vypilovat. Přesto mě jeho hudební vyspělost překvapuje. Ačkoli se sem tam najde nějaká muška, jako celek se to poslouchá hodně dobře. Nemůžu se dočkat, s čím přijdou Manimal v budoucnu. Našlápnuto mají ale velmi slibně.
|
