…zhluboka jsem tu vůni nasál, zadržel ji v sobě, pak ji pomalu vypustil a prohlásil jsem: „Tak tohle je teda definitivní“… „Všechno je definitivní, Dinku. Nebo může být, pro toho pravého člověka….“
Jako když sedmiletý Pepíček stojí na břehu rozvodněné řeky a sleduje (zatím z bezpečí), kterak na protějším břehu rozběsněný živel schlamstává jeden barák za druhým. Pepík docela intenzivně zápasí s vnitřním zmatek – na jedné straně vědomí, že dosah téhle síly je strašně těžké pochopit a do strhujícího živlu lze jen těžko proniknout. Na druhé straně obava z následků… a na straně třetí vzrušení z toho, že tahle destrukce má něco do sebe. A tak zkoumá zdánlivě neprostupnou masu, a sledování těch blýskavých vlnek, které občas z temně zbarvené hladiny vyskočí, ho přitahuje a láká…
Pohled na novinku kapely Ador Dorath „Bestiari“ lehce předurčuje skutečnost, že kapela se svým předchozím (v pořadí druhým) albem „Symbols“ sklidila v roce 2005 kdejakou cenu. Co tedy čekat jiného, než namakané album? I přes vytrvalé sjíždění cédéčka nejsem schopen (nebo ochoten) na tuhle řečnickou otázku dát jednoznačnou odpověď. Každá mince má totiž dvě strany. Na straně jedné stojí velice bohatý a barevný klávesový svět a smyslný soprán Anny Neuwirthové. Na straně druhé stojí poměrně nepřehledná a nesnadno čitelná mohutná zvuková hradba všeho ostatního. Symbióza těchto dvou (jen zdánlivě) samostatně stojících celků, doplněná o Iwoshův glowling (mistr hudral promine, ač jeho projev hraje velice významnou roli a ani v nejmenším bych si nedovolil zpochybnit jeho výkon, přece jen mi z těch vyjmenovaných výrazných výrazových prostředků přijde až jako ten černý vzadu…) tvoří pro mě takřka nezapamatovatelné album. Takřka proto, že drobná (jako třeba využití smyčců v „Only The Man Has The World) či velká (jako zcela se vymykající duchu nahrávky, odvážně přelézající zvukovou hradbu a i díky tomu dokonalá závěrečná atmosférická „Postscriptum“) překvapení přece jen poskytují jasné orientační body.
Jedna z nejnejednoznačnějších nahrávek roku. Atmosféricky temný (gothik-black) metal, prosvětlený křehkým dívčím zpěvem (nechtějte jednoznačnou škatuli, na „Bestiari“ nic není jednoznačné). Precizně zahrané a nahrané (a pokud máte pocit, že si svým předchozím tvrzením o nepřehlednosti odporuju, tak vězte, že nic není jednoznačné ;-) ). Plné vířící neutuchající energie. S melodiemi, které se sem tam z hutné masy vyloupnou jak malý (či velký) poklad. Navíc s originálně zpracovaným bookletem (to máte za to, sosálisti ;-) ). Až na vyčuhující závěrečnou „Postscriptum“ na první pohled vytvářející dojem jedné dlouhé souvislé skladby, logicky i emočně držící pohromadě. A přesto na to, aby se člověk dobral
ducha nahrávky, musí vyvinout maximální úsilí a nebo být naladěn na stejnou notu, protože ani systematické pronikání vám jistotu úspěchu nedá. Jednoznačně deska u které nic není definitivní (a nebo já nejsem ten pravý člověk ;-) ).
|
