Nová, poprázdninová koncertní sezóna se nám pomalu rozjíždí a po festivalovém období je nejvyšší čas vrátit se do klubů. Evergrey v tomto případě tvoří pěkný oslí můstek. Po nedávném vystoupení na Masters of Rock se k nám vrátili v rámci svého turné k novince „Torn“. A to byl ten nejlepší důvod, proč po nějaké době znovu navšítit klub na Chmelnici.
Role předkapely pro celou štaci padla na mladé Italy Chaoswave. Kapela pochází ze Sardinie, prostředí, které není zrovna metalovou líhní. Funguje od roku 2003 a na kontě má dvě desky. Ve své hudbě kombinuje progresivní prvky a agresivní projev zpěváka s ženským zpěvem. Naštěstí mají ale do typické dvojce growling/ječák hodně daleko.
Hlas zpěvačky zní přirozeně a když je to potřeba, umí na své hlasivky pořádně přitlačit. Vystoupení bylo nabušené energií a temperamentem. Kapela se poprala i s příšerným zvukem, který provázel začátek jejich vystoupení – zpěv prakticky nebyl slyšet a ostatní nástroje se nemilosrdně topily pod kopáky. Naštěstí se zvukař zhruba po dvou skladbách probudil a nenechal obecenstvo dál trpět. Italská pětice se u nás představila vůbec poprvé a mám pocit, že moc lidí o nich předtím neslyšelo (jestli vůbec někdo). Proto zahřívání publika trvalo delší dobu. Nakonec ale předkapela opouštěla podium za slušného potlesku.
Evergrey nám připravili zajímavé srovnání. Pro mě to bylo vůbec poprvé, co jsem měla možnost vidět je v klubu a musím říct, že zážitek je oproti velkým podiím na festivalech nesrovnatelně lepší. Zatímco ve Vizovích kapela působila mírně nezúčastněně a odtažitě, v klubu se odehrála zajímavá proměna. Atmosféra zhuštěná do malého prostoru strhla všechny přítomné a úzký kontakt s publikem přinutil dokonce i zachmuřeného Toma Englunda rozdávat úsměvy a prohodit sem tam nějaký vtípek. Stejně jako u Chaoswave, ani u hlavní hvězdy se začátek neobešel bez problémů se zvukem. Tentokrát musel Tom osobně upozornit zvukaře, že je pro něj opravdu docela důležité, aby sám sebe slyšel.
Hned z kraje dostaly prostor dvě skladby z nového alba – „Fear“ a „Soaked“, zbytek setlistu však zohledňoval spíše základní stavební kameny diskografie. Nádherným (a překvapivým) zpestřením byla „Watching the skies“, která má na tomtu turné svou koncertní premiéru. Asi ve třech čtvrtinách show přišlo vyvrcholení melancholické atmosféry – brilantní „Words Mean Nothing“ zazněla pouze v doprovodu kláves a Tom naplno ukázal, že síla jeho hlasu je především v emocích, které do své hudby vkládá. Hned v zápětí následovala „I´m Sorry“, při které i v celku nepočetný dav dokázal vytvořit obstojný sborový zpěv – až z toho šel mráz po zádech (což byl ostatně pocit, který mě během vystoupení Evergrey přepadal každou chvíli).
Absolutní vrchol však nadešel až po prvním odchodu kapely z pódia. Při návratu se pak téměř všichni vystřídali v brilatních sólech na své nástroje – a vůbec nejlépe zapůsobilo klávesové mistrovství Rickarda Zandera spojené s emotivním projevem ve skladbě „When the Walls Go Down“.
Úplný závěr pak patřil dvěma obrovským hitům „Recreation Day“ a „A Touch of Blessing“, které doplnil otvírák nové desky „Broken Wings“. Evergrey předvedli, kolik energie dokážou předat svému publiku a jak úžasný zážitek může nabídnout jimi využitá komorní atmosféra. Velká škoda, že se v rámci turné už nikam poblíž nás nedostanou, tohle přímo vybízelo zajít ještě jednou. Opět jen trochu škoda návštěvnosti. Ačkoli to tentokrát nebylo tak tragické, jak začíná být zvykem, stejně by si kapela takového formátu zasloužila několikanásobně víc příznivců, kteří ji přijdou podpořit i při živém hraní.
Setlist Evergrey: Fear, As I Lie Here Bleeding, Soaked, More Than Ever, She Speaks to the Dead, Watching the Skies, In Remembrance, Blinded, End of your Days, The Masterplan, Still in the Water, Monday Morning Apocalypse, Words Mean Nothing, I´m Sorry, When the Walls Go Down, Recreation Day, Broken Wings, A Touch of Blessing
|
