Vida, další zajímavá banda, která se zrodila za dlouhých zimních nocí ve Finsku. Tahle to má dokonce v názvu. Ačkoli Winterborn fungují už od roku 2004 a mají za sebou jeden zářez v podobě alba „Cold Reality“, zatím se jim větší pozornosti nedostalo. To by se ale mělo změnit díky novince „Farewell to Saints“.
Už otvírák „Black Rain“ nám prozradí, jak bude celé album vypadat. Hned v úvodu se na nás vyvalí řízný a poctivý heavy metal, který je (hlavně díky zajímavému zvuku kláves) vkusně převlečen do moderního hávu. Počítejte s chytlavými refrény, které se vryjí do paměti nejdéle při druhém poslechu. Zároveň je tu i ta špetka progresivity, která nenechává skladby sklouznout do odrhovaček – hned druhá „Chaos Dwells Within“ či „Nightfall Symphony“ ukazují méně hitovější tvář kapely – pánové se nebojí přitvrdit a trochu si pohrát se stavbou skladeb. Zároveň je tu ale stále silný refrén a šlapavý rytmus.
Největším trumfem a velkou předností Winterborn je Teemu Koskela. Mezi pěveckou špičkou prakticky neznámé jméno, což se bezpochyby brzy změní. Tenhle pěvec si rozhodně zaslouží pozornost. Trochu připomíná Pasiho Rantanena (ex-Thunderstone) – ani ne tak zabarvením hlasu, spíš jeho variabilitou a schopností přecházet od drsných chraplavých poloh do ječivých výšek, aniž by vyloudil jediný tón, který by obtěžoval váš sluch. Zároveň je jeho barva originální a lehce rozpoznatelná od jiných pěveckých kolegů. Vezmeme-li v úvahu, že před Winterborn neměl žádné významnější pěvecké zkušenosti, může nám tu růst opravdový klenot mezi zpěváky.
„Farewell to Saints“ rozhodně není albem jednoho hitu. Silnými skladbami se to tu jen hemží. Asi nejsilnějším kouskem je koncertovka „Seven Deadly Sins“, kde Teemu naplno ukazuje své hlasové schopnosti. Nadmíru zajímavá je také dvojskladba „Overture 1939/The Winter War“ s nádherným textem o Zimní válce. První část je vkusná balada s procítěným zpěvem a dojemným refrénem, který se v druhé části „The Winter War“ opakuje ve zrychlené a přitvrzené verzi. Rozhodně originální experiment. Asi nejtvrdší věcí na albu je řezavá „Last Man Standing“, která nabízí ostré thrashové riffy, hodně výraznou basovou linku a agresivní vokál. Přesto je to prakticky ukázkový koncertní hit, protože cit pro melodie se na tomhle albu nezapře ani v nejtvrdších okamžicích. V závěrečném desetiminutovém opusu „Another World“ se proplétají pozvolné zasněné melodie a táhlý zpěv s rychlejšími pasážemi a skladba je přímo nabitá proměnlivými melodiemi a nápady. Je tak působivou tečkou za působivým dílem.
Winterborn mě velmi mile překvapili. „Farewell to Saints“ je silné hitové album, které zároveň s každým dalším poslechem odkrývá tajné trumfy. Rozhodně stojí za to věnovat téhle partičce pozornost. Ostatně brzo budeme mít možnost přesvědčit se, jak jim to šlape na živo. Zavítají k nám totiž už v listopadu po boku Sonaty Arcticy.
|
